Červen 2012

Je čas udělat dětem pápá

19. června 2012 v 22:35 | Claire
Já vím, já vím... Tohle už tady jednou bylo a zase jsem se ráda vrátila. Ale tentokrát doopravdy. Je čas to tady skončit. Nechci tady pokračovat. Nejsem žádná jeho malá mrcha. Už dávno ne. Tenhle blog je plný minulosti a já nemám sebemenší důvod tu zůstávat. Navíc... O téhle adrese ví tolik lidí, kteří by jí znát neměli. Už mě to nebaví.
Asi začnu znovu. Blogový svět mě prostě chytil. Ale tenhle nový začátek bude někde jinde.
Děkuju vám všem, co jste mě četli. Byla a jsem za vás strašně ráda. Ale tohle už není místo pro mě.
Tak... Se mějte krásně! :)
Claire

Zkouška z dospělosti, Sluneční zátoka a jedno nevýznamné sbohem

1. června 2012 v 14:09 | Claire |  *From my days*
Říkají tomu zkouška z dospělosti a stresovali nás kvůli tomu pěkných pár pátků. Spousta dní strávených nad učením, spousta nervů a pak jen pár minut a je po všem. "Prospěla s vyznamenáním" mrká na mě z vysvědčení, které jsem dneska dostala. Teď už jen páteční pomaturiťák a pápá (ne)milé gymnázium! Přestože jsem citlivka první třídy, žádné slzy dojetí a smutku z loučení se zatím nedostavily. A myslím, že zatím ani nedostaví. Ze své třídy mám ponorkovou nemoc a jsem upřímně ráda, že odsud vypadnu. I když... Aspoň malinko se mi stýskat určitě bude. Přece jenom se za ty čtyři roky nastřádala spousta krásných chvilek a zážitků.
Nicméně od stýskání mě momentálně odvádí také moje natěšenost na nové vysokoškolské období. Přestože jsem po napsání TSP tajně brečela do polštáře z toho, jak moc špatný pocit jsem ze svého výsledku měla, nakonec jsem byla překvapená a s percentilem 97 jsem se dočkala vysněného slůvka "přijat/a". Takže právnická fakulto v Brně, těš se! :))
Už během šrocení k maturitě jsem si psala seznam věcí, které chci udělat, až budu mít konečně prázdniny. První bod jsem si splnila hned v úterý, kdy jsem sbalila batoh a odjela do Zátoky. Bylo to fajn, jak jinak taky. Zátoka je prostě mojí srdeční záležitostí, místem plným pohledů a vůní, které vyvolávají miliony vzpomínek. Nikde nejsou rána taková jako tam. Ospalá a líná, se zbytky mlhy nad řekou a tak krásná... Za tu dobu, co tam jezdím, se změnil můj přístup, ale nikdy se nezmění to, že je mi tam prostě dobře a jen těžko se mi loučí a odjíždí domů. Takže, Leninko, Leničko a Mirečku, děkuju za krásné tři dny. Fakt jsem je potřebovala :*

Je zvláštní, jak se fotky nikdy nezmění, ale lidé na nich ano. Jak se z tvého nejlepšího přítele může stát nejhorší nepřítel nebo jak zvláštní je, když se z tvého nejhoršího nepřítele stane tvůj nejlepší přítel. Jak se všechno může změnit za pár dní, týdnů, měsíců. A ty bys udělal cokoliv, abys je vrátil zpět. Je zvláštní, jak si někdo může nechat ujít někoho, o kom říkal, že bez něj nemůže žít. Jak si někdo může myslet, že je pro tebe nejlepší to, co ti nejvíc ubližuje. Je zvláštní, jak lidé, kteří říkali, že s tebou chtějí strávit každou minutu, ti najednou nejsou schopní obětovat pár vteřin svého času. Jak lidé mohou slibovat, přestože vědí, jak běžné je porušovat sliby. Je zvláštní, jak rychle tě lidé mohou vymazat ze svého života...

Zvláštní. Zvláštní a nepříjemné. Z obrovské lásky zbyla jen slepá naděje, že se ten vztah jednou ustálí na nějaké normální, kamarádské úrovni. A pak se něco stane, snad tě něco osvítí a ty si najednou úplně jasně uvědomíš, že tohle prostě nehrozí. Žádné kamarádské rozhovory, žádné společné akce, žádná důvěra, žádné "mám tě rád". Nic. Prostě nic. Byla jsi jen neuvěřitelně blbá...
Někdy je asi lepší nechat si krásné vzpomínky, zavřít vrátka a nemít žádnou příležitost vytvářet nové nepříjemné zážitky.
Nakonec snad jen básnička, do které jsem se kdysi zamilovala na jednom blogu a bůhví proč mi včera zněla v hlavě celou cestu domů.

Poslední ráno
před koncem světa

* svítá *

… a on …
jí vplétá
do vlasů
svý tichý
vyznání
*
Lákavá
nabídka
na jedno
šílený
půlnoční
ráno -
co nikde
nekončí...

Mějte se krásně. A nebuďte naivní.