Březen 2012

Pak z hlubin moří Ti vesmír stvořím

20. března 2012 v 19:59 | Claire |  *My loved songs*
Jen tak nasednou do vlaku a na nic nemyslet. Přesně na to mám teď chuť. Veškerý starosti nechat na peróně, jen tak zavřít oči a nechat si vlasy cuchat větrem.

Never more

16. března 2012 v 15:10 | Claire |  *Fragments of my soul*
Myslím si, že člověk vždycky někde uvnitř v sobě ví, co je pro něj nejlepší. Jen to často nechceme přiznat. Svému okolí a hlavně ani sami sobě. A když si nakonec přece jen připustím, že něco není úplně správné, není už tak jednoduché se toho vzdát.
Mluvím trochu v náznacích, že? Nechci to tady rozepsat "na plnou hubu". Ach, ta nevýhoda blogů, které mají být anonymní a nejsou! No, ten kdo zažil to, o čem tady píšu, určitě pochopí i z náznaků. A kdo to nezažil by stejně nejspíš nepochopil tak jako tak.
Víte, taky jsem měla něco, co mě vysávalo, zraňovalo... Prostě to byl krok vedle. Věděla jsem to strašně dlouho, můj rozum to na mě křičel, div neoněměl. Ale stejně jsem se tvářila, že nevidím, neslyším. A když mě okolnosti donutily otevřít oči, najednou jsem se už nemohla odtrhnout. Znamenalo to pro mě moc a i když jsem se postupem času víc a víc snažila zavřít za sebou dveře, nešlo to.
No, a minulý týden mi najednou došlo, že je to pryč. Bojím se slov definitivně a nadobro, ale asi jsou na místě. Víte, prostě jsem jen neměla čas a příležitosti to řešit. A pak najednou... Ty pouta byly pryč.
Držte mi palce, ať už se nevrátí. Protože já už je opravdu nechci. Never more.
Užívejte si krásné jaro!

Zase jednou na skok

6. března 2012 v 17:52 | Claire |  *From my days*
Když si vzpomenu na svoje plány na jarní prázdniny, musím se smát. I když je to možná spíš k pláči. Zase se jednou projevila moje naivita.