Březen 2011

Když jediný, co víš, je to, že nevíš nic

27. března 2011 v 13:18 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Pohybuju se po hodně tenkým ledě. A moc dobře to vím.

Štěstí se málokdy dosáhne, ale stojí za to jej celý život hledat

22. března 2011 v 18:00 | Claire |  *From my days*
Mám pocit, že můžu ječet z plných plic a stejně mě nikdo neuslyší. Jako by všichni lidé kolem slyšeli jenom to, co slyšet chtějí. A příjemný ten pocit teda rozhodně není! Potřebovala bych mluvit a mluvit, dokud by mě vlastní slova nedonutila pochopit, co se to ve mně děje. A samomluva mě nikdy moc nebrala.

Tak proč...?

20. března 2011 v 15:59 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Štěstí stéká ti do klína
a na zádech rostou ti křídla.
Takhle se třpytí splněná přání
Tak proč ses zapomněla smát?
Ta hvězda, co padala,
byla jen pro vás dva!
A měsíc se smál...
Tak proč máš v duši chlad?
Když se slunce probouzí,
andělé pějou ti
tu píseň o lásce.
Tak čeho se bojíš?
To, co chtělas´ mít,
u nohou leží ti!
Do ruky přišel Ti srdcový král...
Tak proč pořád nechceš jít dál?

Osud

18. března 2011 v 15:21 | Jeho malá mrcha |  *My ideas*
"Věříš na osud?" zeptal se mě Méďa. Dost mě překvapil. Je první kluk, který se mě na něco takového zeptal. Pak jsem se musela zamyslet nad tou otázkou. Myslím si, že bychom o tom mohli diskutovat hodiny. Tahle otázka nepatří k těm, na které stačí odvětit ano nebo ne. Alespoň z mého úhlu pohledu.
V první řadě jde o to, co si pod pojmem osud vybavíme. Dva lidé mohou svorně tvrdit, že na osud věří a přitom mohou každý věřit vlastně něčemu úplně jinému.
Co se mě týče - ne, nevěřím. Nevěřím na osud, který někteří lidé používají jako omluvu pro své jednání. Nevěřím, že někde v nebi (ani kdekoliv jinde), sedí jakýsi všemocný stařík a řídí naše životy. Nedostala jsi se na výšku? Podvedla jsi svého přítele? Ukradla jsi 5 000 Kč? Bylo by strašně jednoduché říct, že tomu nešlo zabránit, protože to byl osud. Ale to je přeci nesmysl! Takhle to nefunguje. Svoje životy žijeme my sami a svoje jednání nemůžeme svést na nikoho jiného. Ani na osud ne.
Ale tím ještě moje odpověď nekončí. Protože sem taky patří ano, věřím. Věřím, na osudová setkání. Věřím, že některé lidi jsme prostě potkali proto, že jsme je potkat měli, proto, aby do našeho života něco přinesli, aby nám dali kus sebe a někam nás posunuli. A věřím na osudové okamžiky. Na ty, co se stanou a země se na chvilinku přestane točit. A my si už navždycky pamatujeme, co jsme v tu chvíli cítili a jak voněl vzduch kolem.
Kdybych to měla nějak shrnout, řekla bych to asi takhle: Věřím na osud, který nám sice pod nohy staví rozcestí, ale je už jen na nás, kterou z odboček si vybereme. A jak jste na tom vy?

Toho, koho opravdu milujeme, nejsme nikdy rozhodnuti definitivně opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil

16. března 2011 v 18:25 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Lakuju si nehty na temně růžovou a snažím se uspořádat svoje myšlenky. Mám strašnou potřebu psát, i když vím, že bych udělala líp, kdybych to odložila. Kvalita mých článků jde v poslední době dost dolů, vím to. Ale zase vítězí moje sobecké já, které mi připomíná, že přeci nepíšu pro lidi, ale pro sebe...
Povíkendová krize mě přešla a kdybych se dneska se slečnou Drátkovou nedřela dvě hodiny v tělocvičně, mohla bych dokonce machrovat, že jsem plná energie. Opět se ukázalo, že odstup dělá divy. Sama sobě jsem svoje chování ála "utržená ze řetězu" odpustila a ostatním do toho asi nic není. Pořád se bojím, že jsem tím ztratila kamarádství, kterého jsem si vždycky strašně vážila, ale na druhou stranu si říkám, že to přeci není jenom moje vina. Takže se tvářím těžce optimisticky a doufám, že to bude fajn. Navíc... Je mi osmnáct a jestli si nemůžu pár úletů užít teď, tak kdy tedy?
Ve škole teď pozezdřele často slýchám slova jako povinné semináře, maturita, vysoká škola,... a začíná mě to malinko děsit, ačkoliv jsem teprve slečna třeťačka. Snažím se aspoň přemýšlet nad tím, kterou výšku si vyberu, ale jsem pořád tak nerozhodná. Práva nebo psychologie? Strašně se mi líbí představa mně jako elegantní a neústupné právničky, ale mám na to? Zvládla bych se naučit tu tunu věcí? A když ano, dovedla bych to všechno využít v praxi? Studium psychologie si dovedu představit asi víc, v téhle oblastni o sobě mám mnohem míň pochybností... Ale stejně... Zvládla bych tu práci po psychické stránce? Musí to být depresivní, pořád jen poslouchat něčí neštěstí... Budu to muset ještě všechno zvážit. A taky si musím vybrat nějakou záchytnou školu. Protože si sice moc nepřipouštím, že bych se nikam nedostala, ale nejsem naivní, abych nevěděla, že tady ta možnost je. Ach jo!
Abych se přiznala, dělá mi velký problémy soustředit se teď na školu. Sice vím, že by pro mě měla být hodně důležitá, protože na ní taky závisí moje budoucnost, ale mě vždycky víc lákaly ty emoce :) Pořád mi přijde trošku neuvěřitelný, že si někdo, kdo mi přijde tak skvělej a důležitej, myslí, že jsem úžasná. Strašně mě to těší. Mmmm... Větřím něco velkého ve vzduchu <3
Stejně je to všechno nějaký divný, i když se teď cítím dobře. Přijde mi, že ples s lidma z Ráje byl taková zkouška a že to se mnou sice zamávalo a připomnělo mi to vůni vzpomínek, ale rychle jsem se z toho oklepala a odstřihla se od těch toužebných snů. Vím, co je realita a kde mám šanci najít štěstí. Ale malinko se bojím (panebože, já jsem hroznej strašpytel!), že to někde v hluboko v sobě nemám dořešený a že do toho můžu zase kdykoliv spadnout...
Už nechci nikam padat...

Člověk dělá chyby každý den

14. března 2011 v 19:38 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
6.45. Poslouchám, jak mi zvoní budík a křečovitě tisku víčka k sobě. Třeba se ten sen stane skutečností, když udržím oči zavřený. Ale ne... Nefunguje to a zase na mě dotírá nepříjemná realita... Hlavou mi bleskne vzpomínka na páteční ples a já se musím smát tomu, že jsem si v hlavě osnovala nějaké plány. Čeho jsem chtěla dosáhnout?
7.15. Kafe pomalu stydne, když přemýšlím nad tím, kdy tenhle pocit odezní. Tak trošku se vyžívám v masochismu, takže poslouchám My immortal a automaticky si matlám korektor na kruhy pod očima. Je potřeba nasadit masku... "To je boj mezi rozumem a srdcem!" řekla mi má drahá a pak dodala, že to nemám jednoduchý. Možná nemám, ale je to všechno moje vina.
9.00. Sedím na parapetu a dívám se z okna. Nemusím se otáčet, abych věděla, že se na mě Méďa dívá. Snažím se tvářit stejně šťastně, jako když jsme se viděli naposled, ale asi z toho bude spíš prapodivnej škleb. Tak takhle chutnají výčitky.
13.50. Nevnímám chuť oběda, místo toho přemýšlím nad tím, jak málo stačí k tomu, aby bylo všechno špatně. Stačí jedna věta a zjistila jsem, že toho kluka vlastně vůbec neznám, že je jiný než jsem si myslela (než jsem si přála). Stačí jeden pohled a pochopila jsem, co chci na světě ze všeho nejvíc. Stačí jedna noc plná zmatených myšlenek a už vím, že to, co chceme, není vždycky správné. Tvářím se, že neslyším tlukot svého srdce a poslouchám rozum. Je to známka dospělosti?!
14.20. Méďa mě hladí po zápěstí. Pořád mám hlavu plnou zmatku a cítím se prázdná. Ale přeci jenom je mi líp.
18.00. Povídám si s lidma, kteří pro mě znamenají strašně moc. Podporují mě. Neodsuzují. Říkají, že všechno bude fajn. Věřím jim a snažím se v tom moc nepitvat. Asi jsem vážně hysterka. Kluk z Ráje mě odhalil už dávno...

Proč sem tohle vlastně píšu? Sama nevím... Cítím se teď hrozně divně. A vím, že to celý trochu přeháním. A mám pocit, že mě nikdo pořádně nechápe a já neumím pořádně vysvětlit, co se ve mně odehrává... Takže tohle je můj způsob, jak se s tím vypořádat.
Mějte se krásně. Líp než já. A než něco uděláte, přemýšlejte! ;)

Mám se fajn, je mi skvěle

10. března 2011 v 18:19 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Ta zima byla tak dlouhá, že jsem úplně zapomněla, jak krásně to venku voní po dešti. Teď vzduch připomíná parfém, voní jarem a kapkami vody a já se nemůžu nabažit, mmm!

Celý den si zpívám, jak je mi fajn, mám se skvěle a na potkání rozdávám úsměvy. Asi jsem... ŠŤASTNÁ!:) Není to tak dávno, co jsem tady skuhrala, že plány jsou na nic. Ono je to totiž jednoduší, svádět všechno na osud. Ale teď mám v hlavě ten nejtajnější plán a nikomu nedovolím, aby mi ho překazil. Nehodlám se teď najednou učit prohrávat!

S Méďou sice oficiálně nejsme spolu a vážně nemám nejmenší tušení, jestli někdy budeme, ale... Ono je to vlastně jedno. I takhle si užívám nádherný SMSky, strašně ráda si s ním povídám a nechávám se přitom hladit po dlani, usmívám se a je to všechno tak parádní, že se o tom pomalu bojím mluvit, abych to nepokazila! Jenom díky němu se nevztekám, nejsem protivná a hledám v sobě svoje lepší já. On za to stojí!

Na posteli mám rozhozený šatečky na ples a pomalu si balím věci, co budu přes víkend potřebovat. Dorazí moje šelmičky a tenhle víkend bude prostě vrrr! Strašně se těším! Na naše holčičí povídání, na ples, na sobotní líný ráno a na milion dalších věcí... :)

Jak se můžeš ptát?

7. března 2011 v 17:59 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Je čas se rozloučit. Oba to víme. Vždycky jsem si to přála, ale teď mám pocit, jako bych zapustila kořeny, nejde mi otočit se a udělat ten první krok od tebe. Polib mě na čelo a zamávej!
Půjde to pak snáz? Jak se můžeš ptát?

Možná bychom si mohli povídat… Aspoň na pár chvil. Napadá mě tisíc věcí, co jsem ti chtěla říct. Asi už je pozdě.
Co bude dál? Jak se můžeš ptát?

Jsou chvíle, kdy mi rozumíš líp, než si rozumím já sama. Slunce právě zapadá.
Co nám přinese noc? Jak se můžeš ptát?

Společné zážitky kolem poletují jako motýli, ale do síťky je nechytíš.
Taky někdy vzpomínáš? Jak se můžeš ptát?

Ten pohled už znáš. Ale dneska to nebudeš ty, kdo mi utře slzy a pak mě bude celou noc chránit před zlými sny. Nějak jsme vyrostli ze svých rolí.
Bude se ti stýskat? Jak se můžeš ptát?

Myslela jsem, že je to never ending story. A teď se rozpadá v prach.
Budeš mě mít ještě někdy rád? Jak se na to můžu ptát…

Srdce dělá zázraky, ale rozum na ně nevěří

6. března 2011 v 11:20 | Jeho malá mrcha
Ty domácí práce jsou pěkná otrava! Mamčina teplota se uhnízdila kolem čísla 39, takže si zase jednou uvědomuju, kolik toho doma dělá a jak málo si toho vážíme. Sebekriticky přiznávám, že já jsem líná úplně neskutečně a kdykoliv je doma potřeba něco udělat, s notebookem na klíně hlásím, že mám strašně moc učení a pak prostě musím jít na zumbu. Teď ale nedržkuju a peru, peču perník, zametám a kontroluju ségře úkoly, protože mamka si občas zaslouží mít doma svojí hodnou holčičku, místo tý nepříjemný a drzý puberťačky, která se tu roztahuje obvykle. Taťku ale rozčiluju dál - to aby nevyšel ze cviku ;)

Navíc, u všech těch neoblíbených činností mám dostatek času na přemýšlení. Né, že by to někam vedlo. Ale aspoň pokusit se o srovnání myšlenek musím. Méďa měl v pátek slabou chvilku a zásoboval mě SMSkama o tom, jak jsem úžasná. Čímž mě nejspíš inspiroval a dneska jsem neodolala a prozradila mu svoje sladký tajemství o tom, jak ho nemůžu dostat z hlavy. Jenže pak jsem si uvědomila, že jsem mu na plese slíbila, že budu rozumná (byla jsem při smyslech?!) takže jsem se zase uklidnila a musím to teď nějak srovnat. Nechci to mezi námi komplikovat ještě víc. A mám neodbytnej pocit, že to v pondělí nebude taková pohodka plná pohledů, úsměvů a "nenápadnejch" doteků jako minulý týden. Ach jo.

Když on je tak úžasnej, sakra! Cítím se s ním tak... uvolněně, v pohodě, spokojeně... Dává mi všechno to, co mi kdysi chybělo u kluka z Ráje. Povídá si se mnou, ujišťuje mě, že je mu se mnou dobře, ptá se mě, jestli jsem šťastná, podporuje mě v mých praštěných, romantických nápadech... A když se mě dotkne, je mi to tááák přijemný. A tohle všechno asi zrovna neukazuje na to, že jsme přátelé. Jenže... Nemůžu se do něj zamilovat!

Všechny ty záležitosti kolem Médi mi brání v myšlení na to, že se kluk z Ráje rozhodl, že se mi bude vyhýbat. Což je jedině dobře. Ne to rozhodnutí, ale to, že nad tím nemám čas přemýšlet. Ples, na který se těším od září, bude už v pátek a já se tvářím, že tam kluk z Ráje a jeho nová přítelkyně vůbec nebudou a že i kdyby náhodou jo, mně se to vůbec netýká. Když na to přijde, jsem dobrá herečka. A všechno spojený s ním se stejně nedá naplánovat. Nějak bylo, nějak bude. A kdykoliv se mi hlavou začnou honit myšlenky a obavy spojené s ním, zvednu se z postele a jdu něco dělat. Takže děkuju, brouku, díky tobě jsem se ve dvě ráno naučila slovíčka na angličtinu!

Budu muset běžět, taťka se někde fláká, takže oběd asi zůstane na krku mně. A vy se mějte, jak chcete. Jsem natolik zaneprázdněná vlastními "problémy", že se ve mně probudil odporný sobec a na nikoho jiného nemám čas.

Ztráta iluzí

4. března 2011 v 18:19 | Jeho malá mrcha |  *Téma týdne na blog.cz*
Kdysi dávno jsem četla příběh o dvou miminkách, které se v děloze bavily o tom, jaké to asi bude po narození, stejným způsobem jako se my bavíme o tom, co bude po smrti. Myšlenka toho článku mi pevně uvízla v hlavě. Strašně moc se mi líbí představa, že jsme už u maminky v bříšku přemýšleli o tom, co bude dál.
Vážně nevím, co se miminkám může honit hlavou. Nikdy jsem o biologii nedávala pozor. Každopádně, kdyby přemýšlely o tom, co je čeká po porodu, představovaly by si všechno měkoučké, voňavé a teploučké. Představovaly by si něco lepšího než dělohu. Lidé už jsou takoví. Vždycky chceme víc než zrovna máme. A proto miminka po narození pláčou. Po prvním nadechnutí ztrácí iluze o svém dokonalém světě.
Jsme tak hrozně nepoučitelní. Pořád si stavíme vzdušné zámky, díváme se na svět přes růžové brýle, věříme iluzím. A pokaždé, když narazíme, jsme z toho tak zklamaní. Myslela jsem, že se hrany časem otupí. Ale pokaždé, když mi někdo nebo něco moje vzdušné zámky zbourá jako domečky z karet, bolí to úplně stejně. A hořce to chutná...
Ale víte co? Kdybych měla moc tohle všechno změnit, neudělala bych to. Myslím si, že je to tak správně. Je přeci hrozně fajn užívat si snění. A naděje, že se naše sny jednou promění ve skutečnost, to je něco neuvěřitelně úžasného. A když svoje iluze ztratíme, musíme sebrat všechny svoje síly a zvednout se ze země. A to nám něco dá, někam nás to posune. A o tom přeci život je!