Únor 2011

So don’t pretend to...

28. února 2011 v 19:35 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Čekala jsem na tu zprávu už hooodně dlouho. Teď jí umím téměř zpaměti, jak v ní pořád dokola hledám nějaký skrytý vzkaz. Samozřejmě tam není.

V žádném případě nejsem člověk, co by měl málo přátel. Nikdy nemusím být sama, když opravdu nechci. Přesto se teď sama cítím. Nikdo mě není schopný pochopit. Ne že bych se tomu divila. Každopádně bych potřebovala někoho, kdo by prostě přišel a bez zbytečných slov by věděl, jak mi je a co se mi honí hlavou. Pak by mě mohl obejmout a říct mi, co mám dělat dál. Jo, to by mi vážně udělalo dobře.

Bohužel, zázraky se nedějí. Takže se uklidňuju Kinder čokoládkama a dělám si pořádek v hlavě. Budu se muset spolehnout sama na sebe. Tohle není konec světa. A já jsem tomu věnovala už tolik, že teď nedovolím, aby to jen tak vyšumělo. Asi je na čase hrát si chvíli taky podle mých pravidel. Je to výzva. A já nerada prohrávám.

Pink - I don´t believe you
PS: Chtěla jsem vám sem dát na tuhle úžasnou písničku odkaz, ale nějak mi to tu stávkuje :(


... a pak bude všechno fajn!

26. února 2011 v 10:40 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Páni. Už dlouho jsem se nevzbudila s takhle skvělou náladou. Usmívám se, aniž bych k tomu měla důvod a mám tolik energie, že bych jí mohla rozdávat!

Na stole mi leží kupa věcí, co musím do pondělka zvládnout do školy a pořád mi připomíná, že prázdniny končí. Je neuvěřitelný, jak rychle může týden utéct. Strávila jsem je úplně jinak než jsem chtěla. Plány jsou na nic. Všechno stejně nakonec skončí jinak než jak si představuju. Ale nestěžuju si. Bylo to hezký :)

S rodinkou jsem dodatečně oslavila osmnáctiny, dostala spoustu nádherných kytiček a stylovej notebook. Skvěle jsem se bavila s kámoškama. Dokonce jsem se ani moc nehádala se ségrou a u našeho řádění na DDRku jsme se pořádně nasmáli. Ve čtvrtek jsem odjela do Ráje a v pátek byla na "rande" s Méďou.

V Ráji to bylo fajn, jako vždycky, ani 15°C v obyváku mě neotrávilo. Miluju tenhle svůj "jinej svět", kde se mi volně dýchá a kde si nemusím na nic hrát. I když tam na mě čekalo jedno nepříjemný zjištění.

Nevím, jak vy, ale já si myslím, že důvěra je strašně důležitá v každém vztahu, ať už jde o lásku nebo o přátelství. Víte, jak to chodí. Někomu začnete věřit, říkáte jí úplně všechno, užíváte si to holčičí svěřování a ani ve snu vás nenapadne, že by vám mohla lhát. Je to zatraceně nepříjemnej pocit, když se vám tahle iluze o pravdě zhroutí, to vám teda řeknu. Nepřestala jsem jí mít ráda, pořád je to moje beruška, která je pro mě tak důležitá. Jen... Jsem tak zklamaná. Ztracená důvěra se hrozně těžko získává zpět, to už přeci vím... Musím si to všechno srovnat v hlavě...

A když už mluvím o tom zklamání - kluk z Ráje mě taky nepotěšil. "Moc rád tě uvidím." A pak prázdno. Neozval se, neudělal si na mě čas ani na blbou hodinu. Asi mě to nepřekvapilo. Nikdy se nezmění. Nikdy pro něj nebudu duležitá tak, jak je on důležitý pro mě. Nejsem nešťastná, nejsem vzteklá. Je mi to prostě jen líto. J., který mi před dvěma rokama vyhrožoval, že mi zlomí nos, je ke mně milejší než on. A to je docela smutný...

Přemýšlela jsem o tom všem celou cestu domů. Hlavu opřenou o okno autobusu, v uších sluchátka a vlhký oči. Ne, na nic jsem nepřišla. Snad jen na to, že nemá cenu si tím lámat hlavu. Nějak bylo, nějak bude! Ale počkat! Vlastně není pravda, že jsem na nic nepřišla. Domů jsem totiž po fakt dlouhé době přišla s pocitem, že vím, co chci!

Na rande s Méďou jsem samozřejmě přišla pozdě. Měla bych s tou nedochvilností něco dělat. Naštěstí se nezlobil a strávili jsme spolu ty nejkrásnější tři hodiny (škoda, že to tak uteklo). Jsem z toho sice hodně zmatená, ale přesto šťastná. Seděli jsme v kavárně, povídali si o všem a o ničem a občas jsme se "nenápadně" dotýkali a on mi říkal, že mám krásné oči a pořád se mi do nich díval, až se mi točila hlava... A cestou domů mě držel za ruku a před dveřma jsme si dali pusinku a pak mi napsal zprávu na dobrou noc a... Bože, je to tak fajn! Jsem strašně zvědavá, jak to bude dál. Protože bych byla hrozně nerada, kdyby se mi zase ztratil...

A trošku se stydím za svůj dnešní sen. Ale tomu prostě neporučím. A ono se to ve mně srovná, já vím. A pak už bude jenom svítit sluníčko a všechno bude fajn!

Miss you so bad

21. února 2011 v 11:34 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
První prázdninovej den. Celý dopoledne jsem zalezlá v posteli, píšu si s kámošema, dívám se na seriály, mlsám a popíjím kafe... Mělo by mi být fajn. Tak proč není?
 Nemůžu se zbavit těch divných myšlenek, vzpomínek, toho stísněnýho pocitu... Příšerně moc se mi stýská...


Poslouchej své srdce

20. února 2011 v 13:24 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
"Měj rozum!" říkají ti všichni a ty se je pokusíš pro změnu poslechnout.

Listen to your heart
A pak zaslechneš Ticho. Rozpíná se všude kolem, objímá zdi i strop a svým mrazivým způsobem se vysmívá všem tvým pokusům přehlušit ho. Nepatrně se chvěješ, když ti paní Samota dýchá za krk. Přejede ti nehty po páteři a tobě se postaví jemné chloupky na pažích. Jsi slečna Ztracená a marně hledáš klid a pohodu, které ti proklouzly mezi prsty. A pokaždé když uhneš před polibky Vzpomínek, začneš se řítit do náruče Zoufalství. Všechny pocity dostávají lidské tváře a nejde jim uniknout. Tanec se svými hříchy tě tolik zmáhá...

Na co ještě čekáš?!

Zabouchni dveře a utíkej, co ti síly stačí, utíkej, dokud neztratíš dech! Překonej únavu a mžitky před očima, utíkej, dokud znovu neucítíš teplo někde uvnitř sebe, dokud neuslyšíš pravidelné dunění. Teprve potom můžeš zastavit. Lehni si do trávy, nastav tělo hřejivým dotekům slunce a poslouchej své srdce. Na něj rozum nestačí...

Ptáš se, jestli je to cesta k vítězství?
A ty víš, co znamená vyhrát...?!

Pozor na úsměvy mužů! Bývají nevěrohodné. Ale také pozor na úsměvy žen. Bývají nevyzpytatelné.

16. února 2011 v 17:24 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
 Nemám ráda, když se na mě lidé mračí. A ta (celkem) sympatická blondýnka z vedlejší třídy se na mě mračila pěkně ošklivě! A asi by bylo hůř, kdyby zjistila, jak si její přítel stěžoval, že ho zlobí a hned vzápětí mi oznámil, že mám nádherný nohy...

 Když jsem se na tohle téma začala bavit se Šotkem, razantně mě odsoudila s tím, že prostě nesmím zadaný kluky svádět. Nikdy mě moc nechápala. Ale já přeci nejsem hnusná mrcha, která nevinným hokám přebírá kluky. Jen se nebráním úsměvům, rozhovorům a asi ani flirtu, když se mi někdo líbí. Já přeci nejsem zadaná, můžu si dělat, co chci. To ti kluci stojí před rozhodnutím, jestli mi mají poslat vzdušnou pusinku nebo ne. (Nehledě na to, že pár lichotek a úsměvů pro mě není nevěra.)

Ten kluk, co se mnou kdysi propařil a prolíbal celou zábavu a nějak se mi zapomněl zmínit, že je zadaný.
H., který své slečně zatajil dvě hodiny v kavárně se mnou.
*****, který si se mnou plánoval tajný rande, zatímco jsem si na Facebooku četla, jak moc ho jeho holka miluje.
O., který se mnou chtěl utéct do Karibiku a tam se celé dny válet s mojitem na pláži a celé noci se na té pláži milovat (škoda, že to jeho slečna zjistila a zakázala mu se mnou být v jakkémkoliv kontaktu).
Vlastně i Méďa se mnou byl nevěrný.

Vážně si nemyslím, že ve všech těch případech byla vina na mojí straně (až na Méďu, přiznávám). I když slovo vina je možná trochu přehnaný. Tohle všechno jsou maličkosti, ne hřích, proboha. Ale přehnaně žárlivých holek je strašně moc. A je mnohem jednoduší svést všechno na tu "hnusnou děvku" než si přiznat, že miláček prostě nemá kolem hlavy svatozář...

 No, nebudu se nad tím rozhořčovat. Možná se za pár měsíců nebo let, jako zadaná slečna, budu chovat stejně...

Mrcha
 A když už jsem zmínila toho Méďu, nemůžu sem nenapsat: Jsem tak šťastná, že ho mám! Je to jeden z mála lidí, na které se do školy vážně těším. A jeho úsměvy, pohledy a opravdový zájem o to, jak se mám, mě drží nad vodou vždycky, když si chci sbalit batoh a utéct domů. Je stejně zajímavý, jak se láska může proměnit... :)

Konečná

15. února 2011 v 19:48 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Vím, že se nerýmuje, ani moc dobře nezní. Ale psala jsem jí ve stavu, kdy to líp prostě nešlo. A má toho v sobě schovanýho moc na to, abych jí předělávala...

Zelenkavá hlubina
kde vše končí, začíná.
Hvězdy jsou ze zamrzlých slz.
Od Tebe utíká tolik cest...
Která je ta pravá?!
Z mořské pěny
vůně něhy
rozplývá se na jazyku,
zhořkne tíhou mého splínu.
Po kom se Ti stýská?
Na křivce mých řas
vzpomínky maže čas,
sluneční vlásky,
zamáznou vrásky...
Je čas jít dál!
Goodbye memories

Ticho, co se chvěje

12. února 2011 v 12:41 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
 Když mi bylo patnáct, chodili jsme spolu a já mu zlomila srdíčko. Dvakrát. Nezasloužil si to, ale já
Západ slunce
 byla puberťačka utržená ze řetězu a nevěděla jsem, co vlastně chci. Teď jsme si byli sednou v kavárně, po hodně dlouhý době.

"Jsi sice čím dál tím krásnější, ale pořád stejná potvora!", zkazil mi moje iluze o tom, že jsem v jádru hodná holka.
 Bylo to strašně fajn. Cítím se s ním bezpečí, ráda vzpomínám na časy, kdy mě hlídal svýma uhrančivýma očima a udělal by pro mě první poslední.
 Až se jednou vyměním na FB nezadáná za ve vztahu s..., chtěla bych, aby o mně dotyčný mluvil stejně krásně, jako H vyprávěl o své slečně. Chtěla bych, aby si mě vážil, abych pro něj znamenala nepředstavitelně moc, aby pro mě chtěl to nejlepší... Milí a pozorní kluci, kteří nezahýbají, ještě existují. H je toho zářným příkladem a já jsem ráda, že mi to připomněl!

"No, jistě, za všechno vždycky můžu já!" smála jsem se, když na mě chtěl svést, že si nepamatuje, jak dlouho je se svou nynější přítelkyní.
"V našem vztahu jo... Ublížila jsi mi..." zvážněl najednou. V očích měl to samé, jako když mě tenkrát potkal pár dní po rozchodu s jiným klukem. Přeběhl mi z toho mráz po zádech.
"Neboj, potkala jsem někoho, kdo mi to mnohonásobně vrátil." hlesla jsem. A stín z jeho očí zmizel. Začal mě ujišťovat, že to on přece nikdy nechtěl, že mi přeje, abych byla šťastná.
 Když jsem ho včera potkala na plese, letmo mě políbil na tvář a zašeptal, že mě má rád.
Proč na mě nejsou všichni hodní tak jako on...?

 Když už jsem zmínila včerejší ples... Bylo to fajn, bavila jsem se, měla skvělou náladu. Vlastně si nemám na co stěžovat. Jen se teď pořád cítím nějaká prázná. A nevím, čím to přehlušit...

Strach z budoucnosti

9. února 2011 v 17:21 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
 V psychologii jsme se učili, že ženy mají většinou na některé věci sloní pamět. Schovávají v sobě všechny křivdy a bolístky a pak stačí maličkost a ony vybuchnou a vyčtou svému protivníkovi
Fear
 všechno, co jim provedl za posledních pár let. A v rámci své studentské aktivity jsem si to hned musela vyzkoušet v praxi...

 Byly to jen dvě slova. Jindy bych to možná přešla. Včera to byla ta pověstná poslední kapka. Už na to nemám nervy a sílu. Došlo mi, že jinýmu klukovi bych takovýhle chování nikdy netolerovala. Tak proč bych měla u kluka z Ráje dělat vyjímku?

 Se sveřepým výrazem jsem smazala mojí oblíbenou fotku, na které jsme my dva. A řekla jsem L., že už se nebudu dál rozčilovat. Protože když jsem to řekla nahlas, když jsem se o to s někým podělila, měla jsem pocit, že je to fakt definitivní. Tohle je prostě konec.

 Ještě ve dvě ráno jsem se ubrečenýma očima dívala z okna a hlavou se mi honily miliony nádherných vzpomínek. Cítila jsem prázdná jako dlouho ne. Ale pak to přešlo. Otupěle jsem si namalovala oči a odpoledne už jsem se klidně smála. Vlastně se toho moc nezměnilo.

 A nejtěžší zkouška mě teprve čeká, za pár týdnů. Mám strach z budoucnosti...


V životě se můžeme dopustit spousty omylů... Až na jeden - ten, který nás zničí

6. února 2011 v 12:56 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
 Jedna kamarádka včera slavila patnáctiny. Přála jsem jí s tím, že už je velká holka, ona mi
Mistake
 odpověděla, že to já už přeci budu taky. Smála se, když jsem jí říkala, že já už jsem velká holka dávno... Ale to nebylo k smíchu. Není mi patnáct...

Když mi patnáct bylo, měla jsem kluka, samý jedničky ve škole a chodila jsem do třídy se svýma nejlepšíma kamarádkama. Radovala jsem se z dovolené u moře. Snila jsem o první diskotéce, o lásce, co vydrží napořád, o prvním milování v posteli plné růží. Byla jsem naivní. Naivní a šťastná.

 Nechci vypadat jako životem zklamaná pesimistka. Taková nejsem. Jen mě ty tři roky změnily... Nevěřím na prince na bílém koni, který mě vysvobodí ze zakletí, nevěřím, že se dějí zázraky, nevěřím, že když budu hodná holka, vrátí se mi to. Potvory to prý mají v životě jednodušší...

 V pátek za mnou přijela moje mamutka. Skvěle strávených pět hodin v babiččině pokojíčku. Potřebovali jsme jedna druhou. Dost akutně, řekla bych. Potřebovali jsme se s někým podělit o svoje zážitky, lásky a obavy. A vymysleli jsme spolu spoustu plánů. Kéž by to všechno mohlo fungovat tak, jak si my dvě představujeme... Jenže realita je jiná a spousta věcí se prostě nedá naplánovat.

 Smutek je jako tlustá deka, která na tebe spadne a brání ti v dýchání. Potkalo mě to ve vlaku, cestou domů. Přišla jsem si najednou tak šíleně sama. A poprvé mě napadlo, že si možná moc zahrávám, že hraju na více stran a že bych na to mohla dojet... Ale pak mě to zase přešlo. Život je hra a je jen na nás, jak budeme hrát!

 Pořád častěji mě napadá, že už bych si konečně měla uvědomit, co vlastně chci. Když ono je to tak těžký! Pořád se mi nedaří ty svoje přání a touhy skloubit dohromady. A občas mám hrozitánskej strach, že to nemůže dopadnout dobře.

Strašně nerada dělám chyby...

Dětský svět

2. února 2011 v 13:36 | Jeho malá mrcha |  *My ideas*
Dětská láska
Páteční večer, párty se pomalu rozjíždí. Pár úsměvů... Vždyť víš, tak to vždycky začíná... Tahle noc patří nám!
"Promiň!" začal se omlouvat druhý den. Prý mi měl říct hned, že se teď nechce vázat. Zmateně jsem mžourala na monitor:"Proč mi to říká? Já tam přece nehledala vztah..." A pak mi hlavou bleska ta vzpomínka...
Chodila jsem do školky, když mi Ondrášek v šatně vlepil nesmělou pusu na tvář. A já pak zkoušela, jak zní moje jméno s jeho příjmením. Ta pusa pro mě tenkrát byla jako slib, že si mě jednou vezme za ženu a budeme mít kupu dětí.
Byly to jen naivní sny jedné malé holčičky. Ale nebylo to náhodou mnohem lepší než způsob života, kterým žiju teď? Chci být nezadaná, protože jsem ještě nepotkala pana s velkým P a proti samotě bojuji tím, že strávím noc líbáním s nějakým milým (ne)známým. A když se potkáme po víkendu, usmějeme se na sebe a jdeme dál. Každý sám.
Kdybych potkala kouzelnou vílu, poprosila bych jí, aby se zaklínadlem na rtech mávla svou třpytivou hůlkou. A potom bych vyměnila všechny svoje šminky, parfémy i občanku za hlavu plnou dětských přání, snů a ideálů. Dětský svět je tak nádherně něžný, nevinný a nezkažený... A já bych to chtěla zpátky... Aspoň na pár dní!