Leden 2011

Šťastný je člověk, kterého varuje cizí chyba

30. ledna 2011 v 11:16 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
B-day cake
 Celý včerejší den jsem prozvracela. Ano, je mi naprosto jasné, že byste se bez téhle informace dost dobře obešli. Ale chtěla jsem tím říct, jak málo stačí k tomu, aby se z bezmála osmnáctileté slečny stala zase maminčina malinká holčička. Ležela jsem v její posteli, s rudými nehty a řasenkou rozmazanou pod očima a nechala se hladit po vlasech, po čele a krmit po lžičkách rozmačkaným banánem. A pořád dokola mě napadalo, že jsem musela strašně zlobit a tohle je trest. A když jsem zrovna nespala nebo neumírala na záchodě, četla jsem Romea, Julii a tmu a brečela jako želva. Byl to smutný den.

 Večer jsem se odmítla přestěhovat do svý postele a když mamka usnula, držela jsem jí za ruku, abych se necítila tak opuštěná a hlavou se mi honilo tolik zmatených myšlenek. Sice se mám poslední dobou docela fajn, jsem spokojená, ale pak přijdou takovýhle chvilky a já mám pocit, že všechno na co sáhnu, se mi bortí pod rukama. Mám strach, že všechno dělám špatně...

 Přesně za týden budu mít narozeniny. Pamatuju se, jak jsme se s holkama k tý "magický" osmnáctce upínali. Měli jsme pocit, že až nám bude osmnáct, všechno se změní jako mávnutím kouzelného proutku a strašně jsme se na tu dospělost těšili. Ale teď, když mám narozeniny na dosah, mám na to všechno jiný názor. Dospělost není o tom, co máte napsaný v občance. Dospělost je o tom, co máte v sobě. A já se na ty narozky vlastně těším... Ráda dostávám dárky a přání. A možná že to datum vezmu jako mezník. A konečně změním to, o čem jsem zatím jenom snila.

Sebevražda

27. ledna 2011 v 19:20 | Jeho malá mrcha |  *Téma týdne na blog.cz*
 Jednou v pátek přijela kamarádka z intru celá sklíčená. "Spolužák se oběsil..." hlesla na vysvětlení své nálady. Přeběhl mi mráz po zádech, ačkoliv jsem toho kluka vůbec neznala.
 Je pro mě nepředstavitelné, jaké věci se musí šestnáctiletému klukovi honit hlavou, že se rozhodne skoncovat se životem. Když jsem kdysi seděla v setmělém pokoji se zlomeným srdíčkem, taky jsem měla pocit, že svět padá. Ale nikdy jsem se nedostala k myšlenkám na sebevraždu.
 Taky někdy na život nadávám, říkám, že není fér a ještě horší věci. Ale přesto bych se ho nedokázala dobrovolně vzdát. A nikdy jsem nepochopila trend emo, černé blogy plné článků o smrti a zápěstí s jizvami od žiletek. Na sebevraždění mi nepřijde nic přitažlivého nebo mystického. Sebevrazi jsou podle mě lidé s nedostatkem odvahy.
 Život je boj. Boj, který se nevyplácí vzdát!

Hledáte celoživotního partnera, který je: bohatý, milý, hodný, věrný? V tom případě Vám poradím. Jděte do kina!

21. ledna 2011 v 6:47 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
 Je úplně jinej než všichni kluci, se kterýma jsem něco měla (ale nenamlouváme si tohle o každém?!).
Afrodita
 Vyměňujeme si spoustu pohledů plných příslibů a když se nikdo nedívá, nenápadně se dotýkáme. Smějeme se spolu a povídáme si o nedůležitých nesmyslech. Máme společný tajemství. A přes ty všechny plusy se bojím. Bojím se, že se do něj zamiluju, bojím se, že mě zklame, bojím se, že mi ten sladkej flirt prostě musí přerůst přes hlavu. On není ta správná volba, moc dobře to vím. A přímo magicky mě to k němu táhne...

 Snad poprvé v životě jsem nevyužila zvýšenou teplotu a bolavej krk k tomu, abych zůstala minimálně dva dny v posteli. Nechápu, kde se ve mně ta zodpovědnost bere. Ale do školy prostě musím, přestože bych určitě udělala líp, kdybych se písemce z anglické konverzace (neměli bysme v tomhle předmětu spíš konverzovat než psát písemnky?!) vyhnula. Ale asi stárnu.

 A moje stárnutí se asi projevuje i v jiných oblastech. Se Šotkem teď trávím asi čtrnáctý rok. Naše přátelství toho přežilo už vážně hodně, ale teď mám pocit, jako by mezi námi vznikala obrovská zeď. Sice průhledná, ale šíleně moc pevná. Mám jí ráda, vážně, pořád hrozně moc a nechci jí ztratit. Ale tak moc jí nerozumím. A ona nerozumí mně. Nevěřila bych, že se někdy naše životy budou tak moc míjet.

Nicméně to jsem nevěřila ani, co se týče mého vztahu s tou blonďatou krávou a jak jsme dopadli... Dělám jí naschvály, kde můžu a vůbec nemám výčitky z toho, že se chovám jako prvotřídní mrcha. Možná bych se měla bát, že na ty svoje provokace jednou dojedu. Kluk z Ráje mi nedávno předvedl, jak snadno se mi to může stát. Ale stejně se nebojím. Buď jsem nepoučitelná a nebo je bloncka prostě jiná liga.

Člověk nikdy nedostane to, po čem touží, ve chvíli, kdy po tom touží

17. ledna 2011 v 18:23 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Don´t
 Měla bych se učit. Jakože docela akutně. Ale nemůžu se soutředit. A místo na podstatná jména, anglický minulý čas a právo myslím na sto jiných "strašně podstatných" věcí.

 Třeba na to, jak moc bych kolikrát chtěla tý blonďatý čúze vykřičet do obličeje, že je sebestředná, nafoukaná kráva a že ani malinko nelituju toho, že jsem se mále vyspala s klukem, kterého milovala (miluje?).
 Nebo na to, jak se na mě dneska podívala Šotek, když jsem jí odmítla pomoc vypočítat příklad z matiky, protože jsem se sama snažila nacpat si do hlavy poslední rovnice. Její oči říkaly: "Jsi pěknej sobec!" Jestli být sobec znamená chtít pro sebe to nejlepší a něco pro to dělat, pak ano, jsem sobec a vůbec se za to nestydím.
 Taky myslím na to, jak jsem sem nedávno psala, že s nikým nechci chodit jen proto, abych byla zadaná. Pořád to platí. Jen mám občas stavy, kdy si přijdu nehorázně moc sama a nechci, aby to tak bylo.
 A na to, že už se nechci vracet do postele kluka z Ráje. Byl moje první opravdová láska a první opravdový zklamání. Myslím na to, jak moc ho nechci ztratit...

 Mám celkem jasno v tom, co nechci. Narozdíl od toho, co chci. A vůbec nevím, jak to skloubit dohromady. A jsem ze všeho tolik zmatená...

Za svoje kamarády se budu rvát!

14. ledna 2011 v 17:54 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
"Ty už si zase píšeš s klukem z Ráje?!" ptá se vyčítavě N. "Nebylo toho už dost?"
paris
 Nechápu tuhle otázku. Proč by toho mělo být dost? Proč by mělo být špatně to, že mi píše a nádherně mě rozesmívá?

 Když jsem ho poznala, bylo mi šestnáct. Zamilovala jsem se celou tou sílou teenagerských let. A uznávám, nebylo to zrovna jednoduchý. Trápila jsem se, nejedla a nesmála se. Ale která slečna má to štěstí, že jí nepotkalo zlomené srdíčko?

 Nejsem od tý šestnáctky zas tak daleko. Necítím se mnohem víc dospělejší a rozumnější. Ale přece jen pár pátku už od té doby uběhlo a já jsem někde jinde než jsem bývala. Srovnala jsem si to v hlavě i v srdci. Mám ho ráda, tak proč bych se mu měla vyhýbat?!

 Možná mi ublížil, ale možná na tom taky nesu svůj díl viny. A kdo má právo to soudit?! Já jsem mu odpustila. A víte co? V poslední době si vážně myslím, že je to moc milej kluk, když chce. A že máme šanci na krásně obyčejný kamarádství. Nechci ho ztratit, protože ho mám v srdci a kdyby se jim povedlo ho odtamtud vytrhnout, kus by mě chyběl!

A vážně mě unavuje, jak ho si ho musím bránit a obhajovat před lidma, kteří ho ani nikdy neviděli!

Jo, a už jsem vám říkala, jak moc miluji páteční odpoledne? Povaluju se tady s hrnkem voňavýho čaje, vybírám si filmy, on-line si povídám se samýma milýma lidma a užívám si pohodu.
Školu bych nejradši zapálila. Doba před pololetím je šílený období.
Začala jsem se věnovat povinný četbě.
Obarvím si vlasy!
Na tu blonďatou čúzu vymyslím tak dokonalou pomstu, že bude litovat, že mě začala provokovat!
S Méďou pojedu na výlet (jen on to ještě neví).
A pořád platí, že mi nikdo nebude kazit dobrou náladu! ;)
Mám ve jméně K a L a to prý znamená krásná a lákavá.
A navíc jsem luxusní mrcha, tak bacha na to.
Mějte se krásně - já se jdu zkulturnit a půjdu večer plesat. Miluju spontánní akce!
Jo a jestli někdo máte tip, kde se dá on-line sledovat Gossip girl, sem s ním!

Šelma moje

13. ledna 2011 v 20:33 | Jeho malá mrcha
Žárlila jsem na ní ještě než jsem jí poprvé viděla. Drby někdy dokážou šílený věci. Teď si bez ní svůj život nedovedu představit. A za to žárlení se moooc stydím.

MOJE ŠELMA, MOJE MRCHA Z OSTRAVY, MŮJ POKLAD

Držela jsem si od ní odstup, i když mi byla sympatická a když mi tenkrát ve sprchách řekla: "Hlavně s ním nespi!", v duchu jsem si říkala, co ona o tom asi ví...
Až o pár týdnů později jsem poznala, že mi řekla tu nejlepší radu, jakou mohla.
Až o pár týdnů později mi došlo, že se stala mým andílkem, co mě pečlivě hlídá.

Říká se, že přátelství je jako rostlinka, která se musí pečlivě pěstovat než si zaslouží své jméno. Něco na tom bude. A ačkoliv na Facebook každý druhý nadává, já jsem za něj ráda, protože v jeho modrých spárech jsme si začali povídat. A když jsme se příště viděli, seděli jsme spolu na houpačce s hrnkem kafe, zmrzlé a unavené a mně začínalo být jasné, že se mi ta holka pořádně dostává pod kůži.

Jsme každá úplně jiná a přesto stejné. Prostě patříme k sobě. Kdysi jsme se bavili o minulých a budoucích životech a tak jsme vlastně přišli na to, že jsme VRRR TEAM, puma a tygřice, co patří k sobě.

Dělí nás něco kolem 230 kilometrů a to stýskání je někdy k nevydržení. Ale i přes tu dálku vím, že
Friends forever
 se na ní můžu spolehnout, že je tu pro mě, stejně tak jako já pro ní. Klidně o půlnoci nebo ve tři ráno. A kdykoliv mám nějaký problém, ona je první, komu se chci vyzpovídat. Protože umí skvěle utěšovat, říkat pravdu, držet mě nohama na zemi. Protože mě nejen poslouchá, ale taky vnímá. Protože je skvělá.

A nemůžu se dočkat, až zase budu s ní. Aspoň na chvíli. Protože když jsme spolu, stojí to za to. Ať už spolu jen tak mlčíme, povídáme si o nesmyslech nebo jsme královny parketu :)

My dvě jsme se totiž hledali, až jsme se našli.
A nemyslím si, že by to mohl někdo kromě nás dvou chápat.
Ale musela jsem to sem napsat. Aby věděla, jak moc pro mě znamená. A aby na to nikdy nezapomněla!
Mám Tě ráda, zlato! Víc než je možný vyjádřit slovy. A nikým si Tě nenechám vzít! Vrrr :-*
Děkuju!

Na ocase komety

11. ledna 2011 v 20:31 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Dávno nevěřím,
že déšť smyje hřích.
Z lásky na dlaních
nezbylo skoro nic.

Jsi moje touha i chlad,
osobní citový zkrat.
Za svítání,
měsíc hlavu sklání,
jsme každý sám!

Nezoufej,
pořád tu jsem
a naše prokletí
na ocase komety
pro štěstí nám doletí!
Comet

Úsměv nevyřeší všechny tvoje problémy, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ho udržet

10. ledna 2011 v 18:45 | Jeho malá mrcha |  *From my days*

Smile
Tak si myslím, že číslo 2011 bude šťastné :)
 Mám skvělou náladu, jsem plná života a plánů do skvělý budoucnosti a hlavně věřím, že všechno, VŠECHNO dobře dopadne!
 Chodím třikrát týdně na zumbu a to, že jsem minule měla 5 dní v kuse namožený nožičky není jediný výsledek! Kupodivu chodím z hodin nádherně vysmátá a už mám kilo dole. Takže jsem vytáhla ještě triky na ploché bříško a až ho budu mít jako žehlící prkno, dám si do něj zpátky piercing! :)
 S Méďou se to konečně urovnalo. Bavíme se úplně normálně, píšeme si o svých láskách a já se zbavila té své neodolatelné chuti v jednom kuse ho objímat. Dneska mi řekl, že jsem úžasná a ať se v žádném případě neměním a až bude teplo, budeme spolu pozorovat hvězdy. Jen tak, jako kamarádi :)
 Taky už se mi pořád nechce spát a ve škole už se mi to zdá trošku snesitelnější :) Jen to učení pořád ne a ne nacpat do hlavy, což je teď před pololetím trošku problém...

Bet se mě ptala, jestli nemám pocit, že o něco přicházím, když jsem pořád single. Což byla trochu podpásovka. Jistě, že si občas přijdu sama a hrozně moc bych si k sobě někoho přála. Ale nebudu s někým bez lásky, jen proto, abych byla zadaná. To radši flirtuju a bavím se a je mi fajn.
 Moje drahá bývalá kamarádka (pomlouvat se nemá, ale je to kráva!) mi sdělila, že jsem trapná. A taky falešná. A vlastně strašná mrcha. A víte co? Je mi to úplně jedno. Já se nezměním! Každý je holt nějakej. A je otázka, kdo z nás dvou je na tom líp, vzhledem k tomu, že mám opravdové přátele a nemusím psát do úvahy o Facebooku, že je tahle virtuální realita moje jediná zbraň proti samotě.
 Tak, omlouvám se za článek, který je vlastně o ničem, ale potřebovala jsem si vylít srdíčko :)
Mějte se krásně a smějte se, svět je potom hezčí!

And we´ll never part

9. ledna 2011 v 13:51 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
 Kdysi jsem se probudila s hlavou na jeho rameni, poslouchala rytmus jeho dechu a přišla si strašně šťastná. Měla jsem pocit, že lepší už to být nemůže.
 Hrozně moc jsem se spletla. Je to lepší, asi tak o 200%, i když se s ním nelíbám a nemiluji, i když jsem ho už tolik týdnů neviděla. Každý zvlášť a přitom dohromady posloucháme tuhle nádhernou písničku a povídáme si o úplně obyčejných věcech. Máme se rádi. Tak nějak zvláštně, tím naším způsobem. A náš vztah bude asi už navždycky nepředvídatelným dobrodružstvím...


Posmrtný život

7. ledna 2011 v 16:36 | Jeho malá mrcha |  *Téma týdne na blog.cz*
 Většina dětí je strašně moc zvědavá. Určitě víte, co tím myslím. Rozzářené oči, které touží poznat celý svět a nekonečně moc otazníků na rtech. Většina otázek začíná slovíčkem proč nebo jak a na spoustu z nich dospělí neumí a kolikrát ani nechtějí odpovědět. Přijdou jim zbytečné. "Prostě to tak je a tečka!" Asi v dospělosti lidé zapomínají, jaké to je dívat se nasvět dětskýma očima.
 Taky jsem byla strašně moc zvědavá. Tím strašně moc myslím, že jsem byla mnohem zvědavější než jsem teď. Všechno mě zajímalo, všechno jsem chtěla vědět, všemu jsem chtěla přijít na kloub. A po tom, co mi zemřel dědeček, jsem se začala ptát, co to vlastně znamená, když někdo zemře? A do dneška mi nikdo nedovedl odpovědět tak, abych v tom měla jasno.
 S dospěláky jsem to brzy vzdala. Smrt pro spoustu nich není téma, o kterém by s malou holkou chtěli diskutovat. Začala jsem tedy rozvíjet někdy opravdu šílené teorie s nejlepší kamarádkou. Ale nakonec jsem v tom měla jen pořád větší a větší zmatek. Když někdo umře, je to jako by spinkal, ale nezdají se mu sny? Co to znamená, že po smrti není už nic? Jak takové nic vypadá?
 Nakonec mi s tím nejvíc pomohla babička, která mě našla brečící s tím, že se mi po dědečkovi stýská a že vlastně nevím, co s ním je. Vysvětlila mi, že dědeček je v nebi a odtamtud se na mě dívá a že by rozhodně nechtěl, abych plakala.
 S touhle představou jsem žila hodně dlouho. A svým způsobem tomu vlastně věřím dodnes. Nepředstavuji si nebe jako nekonečnou modrou pláň s beránky a andělíčky a všemi zemřelými lidmi. Vlastně nemám představou s tak ostrými obrysy, že bych vám jí tady mohla popsat. Jen prostě nevěřím, že jednou každý naposled vydechne a pak už není nic. Možná proto, že si nekonečné nic neumím představit.
 Takže věřím světýlku na konci tunelu a tomu, že nás čeká něco dalšího. Musím tomu věřit, protože jen tak mám naději, že ještě jednou dědečka uvidím.

Nic víc už nečekej

5. ledna 2011 v 9:05 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Touhou z korálků
Goodbye
napíšu vzkaz,
že už mi nestačí
tvé "mám tě rád".
Vůbec nic netušíš!
Řetěz se rozlomil!
Do pastí vylhaných
už si mě nechytíš!
Zvonec nám zazvonil,
pohádka skončila...
Na cestu zamávej!
Nic víc už nečekej...



Vzpomínky

4. ledna 2011 v 18:15 | Jeho malá mrcha |  *My ideas*

"Vzpomínky jsou jenom tvoje. Nikdo ti je nemůže ukrást, nikam je nemůžeš ztratit ani zahodit."
Memories II
Poznatek od mého dědouška. Ten člověk byl neuvěřitelně moc moudrý. Vzpomínky jsou součástí našeho života.
Někdy bych je nejradši smetla na hromádku a zapálila. Umí pořádně potrápit, potvory. Ve chvíli, kdy mi není zrovna do zpěvu, mi připomínají chvíle plné štěstí, chvíle, ve kterých jsem byla nadšená k každého nádechu, chvíle, které jsem nechtěla opustit. Chvíle, které se nikdy, nikdy nevrátí. Mám pak chuť ječet a plakat, roztrhat jeho fotky, běžet za ním těch zatracených 36 kilometrů a vykřičet mu do obličeje, že ho nesnáším za to, jak moc si mě omotal kolem prstu.
Někdy bych je naopak chtěla zavřít do zlatého trezoru a ve dne, v noci je hlídat. Někdy mám příšerný strach, že je odsunu tak daleko, že si pak nebudu pamatovat, pocity, chutě, vůně, ani melodii jeho srdce a ty jeho zlý oči. Mám pak chuť běžet za ním těch 36 kilometrů, skočit mu kolem krku a připomenout si, jak se mnou cloumají jeho polibky.
A někdy jsem prostě jen ráda, že ty vzpomínky mám a že měl můj dědeček pravdu.
Může mě rozčilovat, jak chce, může mi ubližovat svým chladem nebo hnusnýma fotkama, který jsem vážně nechtěla vidět, ale vzpomínky mi neukrade.
Můžu políbit kolik kluků chci, můžu se s ním hodiny hádat, pomlouvat ho a hrdě křičet, že "...už nikdy víc!", ale vzpomínky neztratím.
A můžu přemýšlet o tom, jestli byl štěstí nebo neštěstí, uvažovat nad tím, jestli by mi nebylo líp, kdybych ho neznala, ale vzpomínky nezahodím.
Vzpomínky hladí, fackují, přinášejí něhu, i vztek, úsměvy, i pláč... Vzpomínky mi připomínají, že mi toho hodně dal, že mě někam posunul, že díky němu jsem tím, kým jsem... Vzpomínky mi připomínají, že ho mám ráda a on má rád mě. A já bych se jich nikdy dobrovolně nevzdala!

Život není o čekání, až vysvitne slunce, život je o tom, naučit se tančit v dešti

1. ledna 2011 v 14:17 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Někdy stačí strašně málo k tomu, aby se člověk radoval. Mně třeba nesmírně potěšila SMSka,
Rubikon
 která ke mě dorazila pár minut po půlnoci. Tři slova a zářila jsem jako prskavka :)

Stačí totiž takhle málo, aby to zase bylo v pořádku, abych byla spokojená. Nevím, proč jsem plašila, je to přece úplně jasný. Jsme on a já, kluk s démonickýma očima a dlouhovlasá holka, dva človíčci, co se poznali tak nějak náhodou(možná to byl osud) a co se jeden druhému neztratí. Dva človíčci, kteří si žijí svoje životy ve svých vlastních světech a občas to propojí a to je pak veliká paráda :) Nezkazil to a já jsem za to ráda :)

A víte co? Dám si novoroční předsevzetí! Nebudu plašit kvůli kravinám, nebudu se užírat zbytečnou žárlivostí a nebudu se podceňovat! Je mi sladkých 17 a nejsem na tom tak špatně, abych musela sedět v koutě a čekat, až si nějakej frajírek srovná v hlavě, co vlastně chce. Já mám na víc, vážení!

A protože jsem holka šikovná, začala jsem si to předsevzetí plnit hned kolem druhý. A bylo to docela vzrůšo! ;)