Prosinec 2010

Je 2010 dobré číslo?

31. prosince 2010 v 13:14 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Happy new year
Přesně před rokem touhle dobou jsem ležela v nemocnici a bilancovala. Byla jsem strašně nešťastná a sama...

12 měsíců není zase tak dlouhá doba, přesto mám pocit, že se všechno tak šíleně moc změnilo. Jsem úplně jinde než jsem byla. Hodně jsem se toho naučila (a škola s tím nemá nic společného), rok 2010 mi toho hodně dal a hodně vzal... Nebylo to zas tak špatný a vlastně jsem vcelku spokojená... Ale kdyby to šlo, 2011 by mohl být ještě o kapinku lepší, prosím.

A kdybych to měla pro pořádek trochu shrnout :)

Co bylo super?
* Našla jsem jednu z nejlepších kamarádek na světě, mojí šelmičku :) Znali jsme se sice už dřív, ale teprve letos jsem poznala, jaký poklad v ní mám a teď už se jí nikdy nevzdám. Prostě a jednoduše vrr team napořád :-*
* Srovnala jsem si, co je pro mě důležitý ve vztahu s klukem z Ráje, přestala kvůli němu brečet a paradoxně ho teď mám asi radši než v dobách, kdy jsem ho zoufale milovala a on si se mnou pohrával. Sice to mezi sebou asi nemáme ještě úplně vyřešený, nicméně jsem takhle spokojená.
* Postavila jsem se princi Krasoňovi, přestala si naivně namlouvat, že o mě opravdu stojí a že by mě byl schopný milovat a přiznala jsem si, že je to prostě jen nadrbanec! :) Ale ještě před tím jsem s ním zažila krásnou chvilku na zimáku a spoustu sladkejch rozhovorů...
* Zažila jsem spoustu skvělých akcí s mýma (někdy) skvělýma kamarádama, spoustu bezchybných chvilek s mýma nejbližšíma a nádherných pár týdnu v Ráji...
* Vyslechla jsem si nádherné vyznání lásky.
* Uvědomila jsem si, že mám dost lidí, kteří nejsou jen tak obyčejní kámoši, ale kteří jsou andělé bez křídel - ti praví přátelé :-*
* Poznala jsem pár moc fajn lidí, kteří se mi vryli pod kůži.
* Zjistila jsem, že se cítím líp jako potvora než jako nevinný andílek a taky, že být v jisté míře sobec není vždycky na škodu.

Co už bylo míň super (většinou o dost míň)?
* Otevřela jsem oči a uviděla, jaká je holka, který jsem dva roky bezmezně věřila, s prominutím sobecká kráva.
* Kluk, kterýho jsem příšerně moc chtěla, mě hodinu líbal a pak mi řekl, že spolu nejspíš nikdy nebudeme.
* Žárlila jsem. Příšerně moc a bylo to pěkně hořký.
* Zažila jsem pár zatraceně nevydařených akcí.
* Dost hnusně jsem se vybourala na kole.
* Pár nocí jsem probrečela a občas měla pocit, že svět padá a já jsem strašně prázdná a nedůležitá.

Bylo toho víc. Těch super zážitků, i nepříjemných zjištění. Ale tohle je ve stručný formě to, co pro mě mělo nějaký větší smysl a co mě teď v rychlosti napadlo.

Mám ještě spoustu práce. Musím ze sebe udělat člověka (což nebude tak jednoduchý, vzhledem k tomu, jak jsem nastydlá), musím se naladit na příjemnější vlnu (což taky nebude jednoduchý, vzhledem k tomu, jak jsem protivná a bez nálady), dojít na povinnou návštěvu k babičce a dědovi... No a k večeru do víru oslav se slečnou N. Nějak na to nemám chuť, ale nechci jí to zkazit. Tak mi držte palce, ať to není tak strašný, jak očekavám.

Jo a hlavně... Díky, že mě čtete a hodně štěstí, zdraví, lásky a splněných snů do nového roku :)

Dokážu létat, ale chci jeho křídla

28. prosince 2010 v 11:25 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Mluvíme spolu v náznacích, protože si myslíme, že to tak bude jednoduší.
Lžeme si, protože se bojíme říkat pravdu.
Snažím se být silná a tvrdá, jak mi to radí slečna Ká., ale stačí kousek nové naděje a odhodlání, vztek a zklamání se mi hroutí pod rukama.
A on se pořád omlouvá a říká, že ví, jak mi ubližuje... ale ví h***o o slaných nocích s touhle písničkou!!!


Nebeská mrcha?

27. prosince 2010 v 21:01 | Klárka |  *From my days*
Vánoce byly hrozně moc fajn. Asi jsem to vážně potřebovala - vypnout, vytěsnat z hlavy starosti,
Domeček
 věřit pohádkám a sladit si život vosíma hnízdečkama. Ježíšek asi nějakým podivným omylem došel k tomu, že jsem byla celý rok hodná Klárka, takže jsem dostala parádní dárky :) A kdyby to šlo, protáhla bych si tyhle prázdniny nejmíň o měsíc. Asi dostanu chřipku...

Dneska jsem byla s mamkou na výletě v Praze. Courali jsme po ulicích, z mraků vylezlo sluníčko, já se usmívala na všechny ty krásný kluky, který jsme potkali a cítila jsem se strašně dobře. Miluju Prahu, hrozně moc. Je jedno, že je uspěchaná, přecpaná a zasmogovaná. Je to prostě Praha, můj dětský sen. A když budeme mít kupu štěstí, už za rok a půl tam budeme s mojí šelmou studovat a budem spolu bydlet a bude nám patřit svět :)

Napsal mi Méďa. A já mu odepsala, přestože jsem o něm nechtěla ani slyšet. Asi má v sobě magnet nebo co. Ale stejně jsem vůči němu pořád naježená, tak hrozně mě zklamal... Ale trápit už mě nebude. Za to vážně nestojí, i když je tak krásnej, milej, sladkej... Asi už jsem vyrostla ze svý naivity, dovedu si připustit, že spolu nemůžeme být a dovedu to i respektovat.

Včera jsem si před spaním začala prohlížet fotku kluka z Ráje. Dívala jsem se na ty oči, ve kterých jsem se nikdy nenaučila číst a na tu pusu, která mě vždycky tak lákala... A najednou jsem to všechno nechápala. Proč zrovna on? Proč jsem ho nechala, aby si mě tolik omotal kolem prstu? Vždyť on není žádný zázrak!
Troufnu si říct, že už do něj vůbec nejsem zamilovaná. Jo, mám k němu takový specifický vztah a žárlím na něj, ale láska? Přestala jsem se kvůli němu užírat, přestala jsem kvůli němu brečet, přestala jsem na něj myslet ve dne, v noci. Taky jsem si začala vážit jeho kamarádství a občas s ním prostě jen hraju ty jeho hry a skvěle se bavím.
Ale co bude dál? Nedovedu si představit, že bych s ním znovu spala. Když vím, jak to všechno je, když bych tím tolik riskovala. Ale taky si nedovedu představit, že to všechno skončí...

Když na mě padla největší depka, napsala jsem Kolouškovi. Psali jsme si hodinu, krásně jsme si popovídali a zase mě parádně rozesmál. Tak si tak říkám, proč mezi mnou a těma nejlepšíma klukama vždycky stojí nějaká překážka?!

Ale co... Nemůžu mít smůlu napořád. Jeden spolužák mi napsal, že jsem nebesky krásná mrcha. A mně to, bůhvíproč, připomělo moje dřívější divoký pařby, který jsem si užívala na 110% a dělala si cokoliv mě napadlo. Takže ve středu vezmu provětrat svůj nový, krásný top a úžasnou Play it sexy od zajíčka Playboye a možná si to zopakuju :)

Hezky si užívejte prázdniny. Protože ty potvory zase strašně rychle utečou...

Šťastné Vánoce

23. prosince 2010 v 13:52 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Tak už mám zabalené všechny dárky, ve věži CD s úžasnou Happy Xmas, stromeček čeká ve sklepě a za chvíli se půjdu matlat s vosíma hnízdečkama. Vánoční nálada mě chytla opravdu důkladně, těším se jako malá holka!

Loni jsem Vánoce strávila s mononukléozou, na dietě, unavená a smutná, takže letos si to hodlám vynahradit. Těším se, až si zítra vypnu mobil a budu prostě jen s rodinou, budu se dívat na pohádky, zdobit stromek, cpát se cukrovím. Jen by ještě mohlo začít chumelit, nemám ráda břečku!

Se slečnou N. jsme si včera střihli vánoční předpremiéru, zapálili jsme si voňavou svíčku, nacpali si bříška a prokecali sedm hodin v kuse. Jsem strašně ráda, že jí mám. A že jí můžu věřit. A že mi rozumí.

Méďovi jsem odpustila. Asi. Ne že bych mu začala zase věřit, taková ztracená důvěra se těžko vrací zpět, ale začala jsem s ním mluvit a napsala mu dokonce SMSku. Vím, že my dva jsme prostě ztracení, že nemáme šanci a že on o to možná ani nestojí. Ale nechci ho ztratit, ne úplně. Protože za tu dobu, co jsem se mu vyhýbala, mi strašně začaly chybět jeho pohledy, úsměvy a letmý dotyky. A on mi včera navzdory tomu, jak jsem byla pořád protivná, řekl, že jsem milá. A pro mě to byla nádherná lichotka. Možná proto, že už jsem to dlouho od nikoho neslyšela...

No, teď má Méďa na týden vstup do mý hlavy zakázán. Nechci se tím zabývat. To jdu radši matlat to cukroví :)

Ucpi si komín, nepusť tam Santu!
Christmas
Použít můžeš cement i maltu.
Otevři okno, nasaď si kulíšek-
dárky Ti přinese jedině Ježíšek!
Krásné Vánoce :)
































Bolest na duši

21. prosince 2010 v 17:41 | Jeho malá mrcha |  *Téma týdne na blog.cz*
Původně jsem chtěla napsat optimistický článek s vánoční atmosférou. Ale hned, jak jsem periferním viděním zahlédla Téma týdne, nemohla jsem odolat.

Mohli byste namítnout, že ve svých necelých osmnácti nemůžu o bolesti v duši nic vědět, že to zatím byli jen takové dětstké a pubertální bolístky a že mě život teprve naučí... Ale víte co? Já žiji přítomnosti - teď a tady a ty "bolístky" jsou pro mě opravdovou bolestí.

Můj šrám na duši mi zůstane asi už napořád. Když mě to poprvé začalo bolet, neuměla jsem ten pocit pojmenovat, nevěděla jsem, kam ho zařadit. Tak jsem se ho snažila ignorovat a myslela si, že časem zmizí. Nezmizel, jen jeho hrany už nejsou tak ostré - čas je přeci jen kouzelník. Ale do dneška mi občas v hlavě vyskočí ta temná věta: "Víš, dědečka teď už nic nebolí, Ježíšek si ho vzal k sobě!" a mě na malý okamžik dojde, že už toho milého pána s uklidňujícím hlasem nikdy neuvidím. A v tu chvíli je ta bolest tak intenzivní, že musím zavírat oči. (Stejně se před ní neschovám).

Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že mě bolí dušička z lásky. A že to nikdy nepřebolí. Ale pravdu měla maminka (jako vždycky). Každý rozchod, hádka a zklamání časem vyblednou. A v duši si necháme schované jen ty krásné vzpomínky, u kterých se tak krásně usmívá. A ty přece nebolí!

Největší starost mi tedy dělá stýskání. Všechno to začalo, když jsem před dvěma lety začala hledat program na prázdniny a dostala jsem na jako praktikantka na letní tábor. Bylo to nádherné léto, já se radovala z přátel, kteří se pro mě stali druhou rodinou a byla jsem šťastná, že jsem našla místo, kam jsem se mohla schovat před ošklivou realitou a užívat si naplno každou minutu. Ale podzim mě naučil, že každá mince má dvě strany a... Že stýskání je příšerná věc! A bolí víc než rozbité koleno nebo migréna.

A jaký je lék na bolest na duši? Na to jsem bohužel ještě nepřišla. Čokoláda a objetí od někoho milého sice pomáhá, ale definitivně stejně nevyléčí...

Padám a netuším kam

18. prosince 2010 v 12:39 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Stýská se mi. Strašně.
 Lidi, které mám kolem sebe, mě teď nějak štvou. Nemyslím si, že je chyba v nich, to já jsem ta špatná - náladová, protivná, ironická. Mám pocit, že mi nerozumí, tudíž se mi nechce svěřovat se jim se svýma pocitama a oni se uráží, protože si myslí, že jim nedůvěřuju a proto se jim nesvěřuju. Maličko začarovanej kruh.
Moc bych chtěla do Ráje. Tam je mi vždycky fajn. Tam mě takovýhle maličkosti netrápí.
Není to trochu nefér, že lidé, které tam moc miluji, bydlí tak daleko ode mně?
Včerejší rozhovor s klukem s Ráje mi taky moc nepřidal. On je takovej... potížista! A já si nikdy nejsem jistá, jestli jsem pro něj opravdu nikdy nic neznamenala nebo jestli mě jen tak zlobí. Né, že by mě ta nejistota a ten adrenalin s ním nepřitahoval. Ale teď bych uvítala taky trochu klidu a jistoty.
A u týhle písničky se mi stýská moc pěkně...


Domácí násilí

17. prosince 2010 v 16:09 | Jeho malá mrcha |  *My ideas*
Dneska jsme se ve škole dívali na dokument o domácím násilí, ve kterém tři ženy vyprávěly své příběhy. Příběhy, ze kterých běhal mráz po zádech. O to víc, když se na konci na obrazovce objevily titulky: ... šest týdnů po natáčení spáchala sebevraždu.

Měli jsme o daném problému diskutovat. Spousta lidí byla s názorem hotová raz dva - jsou to hloupé slepice, že to snáší takhle dlouho. Ale tak to přece není! Pro okolí je určitě strašně snadné ty ženy soudit a... odsoudit. I moje nejlepší kamarádka hned řekla, že ona by si to teda určitě líbit nenechala.

Jenže já si nemyslím, že je to tak jednoduché. Neschvaluji, že ženy o svém problému mlčí a všechno snáší, ale nemyslím si, že jde jen tak sbalit kufry a odejít. Obzvlášť když má týraná žena děti a když je její manžel násilník pouze, když se opije. Když se vdávaly, určitě svého přítele milovaly a věřily, že on miluje je. A když jim pořád říká, že to všechno dělá z lásky, je určitě strašně snadné tomu uvěřit. Láska je naivní.

Nikdy bych neřekla, jak moc je lhostejné okolí těchto žen. Mladá tmavovláska vyprávěla, jak jí samotní policisté řekli, že tohle se má řešit jen mezi partnery, mezi čtyřma očima. Sympatická blondýnka zase od sousedů slýchala, že má být ráda, že na ní její muž žárlí, že je to důkaz, že jí miluje. Nepodpořili jí ani vlastní rodiče.

Právě ta blondýnka se zabila. Měla pocit, že je chyba v ní a že už to dál nemůže všechno snášet.
I to je jeden z důvodů, proč se kromě práv rozhoduju i o psychologii. Chtěla bych těmhle ženám pomáhat. Protože si nemyslím, že si za svou situaci můžou sami a že to jsou hloupé a slabé ženy...

Lháři za slzy nestojí

16. prosince 2010 v 17:40 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Zlověstné ticho
Moje včerejší depka je zažehnaná. Nejsem přece z cukru!

Razantně jsem vypnula Norah Jones a odhlásila se z Facebooku. Proč se cíleně týrat, že.

Méďu jsem vytěsnila z hlavy a pustila si Zlověstné ticho. Ten film, už jsem viděla - předminulé léto s hlavou na rameni kluka z Ráje. Tentokrát jsem hodinu a půl strávila tak, že jsem se na střídačku bála a pak zase brečela. A světe div se - po závěrečných titulkách mi bylo o trochu líp.

Vrátila jsem se na Facebook (ano, já vím, že FB je zlo - ale mě spojuje se spoustou lidí, s těmi, kteří bydlí tak daleko ode mně) a přečetla si vzkazy od mých skvělých kamarádek:
"Co se stalo, beruško?", ptala se první (ta, která má vlastních problémů až nad hlavu).
"Je to kretén!", ujistila mě druhá (ta, která musela v sobotu snášet mojí nejprotivnější náladu).
"Nejlíp je nám přece spolu.", poslala mi pusu třetí (ta, kterou trápí přítel a stejně mi pořád naslouchá).
"Nesmutni a usměj se!", povzbudila mě čtvrtá (ta, která bydlí 230 km daleko a přesto se o mě zajímá).
A to jich mám ještě pár v záloze. Začala jsem se pomalu usmívat. V žádném případě nejsem sama, tak proč se trápit? Lháři za slzy nestojí!

Dokonce mě začala chytat vánoční nálada. Cestou ze zumby jsem se dívala, jak se třpytí sníh a jen težko jsem odolala chuti plácnout sebou do těch nadýchaných závějí a dělat andělíčky. Možná jsem se z toho všeho zbláznila :)

Kluci jsou z Marsu a holky z Venuše

15. prosince 2010 v 15:41 | Klárka |  *From my days*
Broken heart
Že jsou kluci nejspíš z jiný planety slýchám už docela dlouho. A Méďa mi zase dokázal, že na tom něco je! On je zářný příklad klučičího myšlení a chování, který nikdy nejsem schopná pochopit. A víte co? Já to ani chápat nechci!

V pátek se na plese opil a holkám vykládal, že hledá "svojí Klárku", protože ta je nejlepší. Nosil mě v náručí a říkal, že jsem jeho lehounká princezna. Taky mi sliboval, že až odmaturuje, budeme spolu. Už napořád. To bylo ještě předtím než mi Ká. řekla, že nejsem jediná, které motá hlavu. Po tom jsem se ho snažila z celé duše nenávidět a on se urazil.

V sobotu mi napsal, jestli si můžeme promluvit.
V pondělí se tvářil hrozně vyčítavě a respektoval moje mlčení.
V úterý se přiznal, že si z plesu nepamatuje zdaleka všechno a mně napsal, že se nemůže dočkat, až odmaturujeme. Jako bych mu neřekla, že o nic z toho, co mi nabízí, nestojím.
Dneska se mě občas dotýkal a tvářil se, že se nic nestalo. Ale to se spletl, chlapeček! Nic není jako dřív!!!

A já? Jsem totálně mimo. Smutná, naštvaná, zklamaná, unavená. Ká. říká, že jsem silná. Ale to se plete. Šíleně se přetvařuju, když se tvářím, jak je mi úplně ukradenej. Šíleně mě bolí, když uhýbám před jeho pohledy i dotyky, když se mu vyhýbám. A teď mi tu zase svítí zpráva od něj a bojím se jí otevřít.

Nemám chuť balit dárky, smát se, dívat se na filmy, lepit na okno blýskavé hvězdičky, učit se. Nemám chuť povídat si se svýma nejlepšíma kamarádkama a dokonce ani nemám chuť psát si s klukem z Ráje.

Jen poslouchám Norah Jones a dívam se, jak chumelí. Po tvářích mi začaly týct slzy. "Konečně, třeba se mi uleví..." ,myslela jsem si. Ale ne, je mi pořád stejně blbě.

Ale já se nedám! Nedovolím mu, aby ze mě udělal šíleně smutnou princeznu! Takže teď si jdu pustit pořádně strašidelnej film a pak vyrazím na zumbu. Já nad tím smutkem a apatií prostě vyhraju!!!

Co si přeji k Vánocům

14. prosince 2010 v 18:01 | Jeho malá mrcha |  *Téma týdne na blog.cz*
Jako malá holčička jsem strašně ráda tvořila dopisy pro Ježíška. Když jsem chodila do školky, všechny svá přání jsem malovala pečlivě ořezanými pastelkami, později jsem dopisní papír plnila roztřesenými písmenky. Svojí adresu jsem nechala radši napsat mamku (to aby Ježíšek moje dárky neodnesl jinam) a pak šup s obálkou na balkon.

Milovala jsem to napětí, když jsem ráno ještě v pyžamku a bosá běžela k oknu - byl tu Ježíšek nebo ne? Proto mě dost zklamalo, když jsem jednou při hledání rukavice našla svůj dopis u mamky v šuflíku.

Teď už se u nás zavedly praktičtější zvyky - seznam přání máme pověšený na lednici a dárky za peníze od babiček jsem si kupovala sama (mám sice moderní babičku, ale přesto pochybuji, že by mi koupila ten úžasný zlatý top bez ramínek). A co si letos přeji nejvíc?

Mamce jsem ukázala krásný růžový telefonek a božskou voňavku, která mě naprosto očarovala, ale víc bych si přála přece jen něco jiného. Ale copak můžete dostat pod stromeček lásku? Nebo snad dokáže Ježíšek smazat kilometry mezi mnou a mými přáteli? Na zázraky sice nevěřím, ale přesto budu doufat, že mají Vánoce kouzelnou moc a splní mi nějaký z mých snů. Tak jako doufám každý rok...

Ale abych se ještě vrátila k těm hmotným dárkům. Rodiče mi pořád předhazují, že Ježíšek vidí, jak se chovám a protože už dávno nejsem hodná Klárinka, nedostanu nic... Ale ona by to zas taková tragédie nebyla. Po tom stresu ve škole, po tom, co mě zradila jedna z nejlepších kamarádek a já teď musím být denně v její přítomnosti, po tom, co splaskla jedna moje velká iluze, se přece jenom nejvíc těším na to, jak budou Vánoce svátky klidu a pohody, jak budu se svojí rodinou, nebudeme se hádat, budu se cpát cukrovím a všechno bude fajn!

Naděje

13. prosince 2010 v 16:23 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Hope
Z paprsků slunce
parfém si namíchá,
pořád jen doufá,
že ho tím omámí...

Z inkoustu noci
nakreslí polibky,
pořád jen doufá,
že ho tím naláká...

Z hrotů snů
vykouzlí vyznání,
pořád jen doufá,
že ho tím upoutá...

Sirény zpívají
- naděje nestačí!
Dávno už nedoufá...
Snad srdce si nespálí!


Když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro vás hodně znamenal, jste vy tím, kdo prohrál

11. prosince 2010 v 16:37 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Everybody said
Vlasy jsem si nespálila kulmou, řasenku si neobtiskla tam, kam jsem nechtěla, neroztrhla jsem si silonky a do kulturáku jsem si sehnala odvoz - večer začal slibně :)

Byla jsem usměvavá, spokojená, báječně jsem se bavila, flirtovala, tancovala, smála se... Tak proč se to zase muselo pokazit?!

Řeknu vám, ples není to pravé místo k tomu, abyste se dozvěděli, že někdo, koho máte plnou hlavu, je jen prolhanej parchant! I když na to není pravé místo asi nikde...

Pohledy, doteky, krásný slovíčka... Znělo to tak opravdově... Vážně jsem celou dobu věřila jenom iluzi? Byla to jenom hra? Nechce se mi tomu věřit.

Hodila jsem po něm jeho prstýnek a do očí mu řekla, že to nemá cenu. Bolelo to. Strašně. Jsem prázdná, unavená, zklamaná. Stýska se mi, už teď... Dívám se, jak je na FB a přemyšlím, jestli na mě myslí, jestli ho to mrzí. Ale nebrečím. Jaký by to mělo smysl?

Zlo není opakem dobra, je jen jeho překážkou

9. prosince 2010 v 18:39 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Ice skating
Byli jsme včera s pár lidma ze třídy o tělocviku bruslit. Na ledové ploše si teda nejsem moc jistá a na bruslích se mi klepou kolena, ale pořád lepší než volejbal, se kterým se moje naštípnuté zápěstí moc nekamarádí.

Bruslit byl taky Méďa. Přes veškerý varování rozumu srdci prostě poručit neumím. Strašně mě to k němu táhne. Zase jsme spolu na chvilinku vzlétli. Nebo alespoň já jsem se tak cítila. A vím, že to zní odporně básnicky, naivně, přehnaně... Ale mně s ním vážně občas rostou křídla!

Drželi jsme se za ruce, když jsem zakopla, objímali jsme se, abych nespadla, dívali jsme si do očí, smáli se... A pak... BUM! Sundali jsme si brusle, růžová bublina praskla a zase jsme spadli rovnou do reality.

A realita je, že nevím, jestli mu můžu vůbec něco věřit, že ho chci, že říká, že ho trápím, že se máme radi, ale přesto spolu pořád bojujeme... Unavuje mě to.

Náladu jsem si úžasně zvedla na zumbě. Sice mě to napřed vůbec nelákalo, je to teď takovej hit a všichni o tom mluví a já proti tomu byla už z principu. Ale pak jsem to vyzkoušela a úplně jsem tomu propadla. Zumba jsou dvě hodiny týdně, co mi čistí hlavu, cítím se po protancovaných šedesáti minutách odpočatá, spokojená... Je to prostě fajn :)

Zítra možná budeme psát písemku z matiky, z látky, které skoro vůbec nerozumím. Stejně jako jsem nerozuměla středeční písemce z fyziky (a že to na tom výsledku asi bude znát)... Ale víte co? Kašlu na školu! Zítra je pátek a maturitní ples našeho gymplu, který si strašně moc užiju, bude mi to v nových šatečkách moc slušet a všechno bude tak, jak jsem si vysnila. A opovažte se mi to někdo zkazit!

Lentilky

7. prosince 2010 v 20:17 | Jeho malá mrcha |  *Photos*
Moje oblíbené už odmala :)

L 1
L 2
L 3
L 4
L 5

Strach

7. prosince 2010 v 19:39 | Jeho malá mrcha |  *My ideas*
fear
Nikdy jsem neměla ráda pohádku o Nebojsovi. Myslím si, že strach k životu patří.

Jako malá jsem měla panickej strach z čertů. Později jsem bojovala se strachem z pavouků. Tyhle strachy pro mě byly jako výzvy. A když jsem si poprvé nechala přes zápěstí přeběhnout malého pavoučka bez řevu, měla jsem ze sebe strašně dobrej pocit.

Už ve školce jsem zjistila, že existují také strachy trochu jiného charakteru. To když se mamka opozdila, já zůstala poslední ve školce a hrozně jsem se bála, že už si pro mě nikdo nepřijde.
Někdy na prvním stupni na základce jsem se pohádala se svojí nejlepší kamarádkou. Až doma jsem si uvědomila, že jsem to asi přehnala. Nikdy nezapomenu na ten obrovskej strach, že mi neodpustí a že jí ztratím.
Strach o někoho, koho máme rádi, je podle mě horší než všechny fobie. Nemám ho ráda, přestože vím, že je prostě jen projevem té naší lásky.

A jak jsem si na to vůbec vzpomněla? Možná, když jsem dneska viděla svojí bývalou kamarádku. Vždycky mi říkala, že jsem její jediná spřízněná duše. Jenže potom mě podrazila a teď ze mně dělá tu nejhorší osobu na světě. A tváří se, že je hrozně nad věcí, ale když jsem se já dneska bavila v hloučku svých zlatíček, ona seděla sama na parapetu a dívala se z okna. Asi jsem na chvíli dostala strach ze samoty. Ne z té, co vám klepe na dveře, když jste sami doma. Ale z té, co vás dusí, i když jste v místnosti plné lidí.

Další věc, která mě děsí, je všednost. Nechci být originální za každou cenu, hon za výstředností není mou životní náplní, ale někdy se začnu bát, že moje sny prostě vyprchají, že zkysnu v tomhle zapadákově, denně se budu otravovat osm hodin v práci a potom chodit domů protivná a pak se budu hádat se svým mužem... Všednost určitě není úplně špatná věc, ale já o takový život nestojím!

Tak mi držte palce... Abych si užívala strach maximálně u hororů. Já vám je budu držet taky ;)

Má oblíbená kniha

4. prosince 2010 v 11:54 | Klárka |  *Téma týdne na blog.cz*
"Mamí, přečti mi pohádku!", tahala jsem jako malá holčička mamku za rukáv. V první třídě jsem se o Vánocích nejvíc radovala z pohádkové knížky, kterou jsem si konečně mohla přečíst sama. V patnácti mi naše městská knihovna přišla malá.

Láska ke čtení je možná dědičná. A já jí podědila po mamce. "Dopadneš jako Marcela, ta taky pořád četla, nejradši večer tajně pod peřinou s baterkou v ruce a podívej, kolik má dioptrií!", strašila mě babička. A tak mi taťka přidělal nad postel lampičku.

Ale abych se vůbec dostala k jádru věci, tedy k mé oblíbené knize. Narozdíl od oblasti filmu, kde mám takových oblíbených asi dvacet, mám v otázce, která kniha je moje nejoblíbenější, jasno.

Nečekejte něco z povinné četby. Ačkoliv studuji na gymnáziu, žádná velká intelektuálka ze mně nevyrostla.
Nečekejte ani něco jako je Harry Potter nebo Eragon. Ačkoliv je to mezi lidmi mého věku oblíbené, vůbec mě to nechytlo.
Nečekejte dokonce ani Lanczovou nebo Rudolfa. Ačkoliv jsem tak trošku naivní romantička se slabostí pro pohádky, věk, kdy jsem tyhle příběhy hltala a snila u nich, mám už za sebou.

robin
Můj nejoblíbenější příběh se skrývá ve starých žlutohnědých deskách s ohnutými rohy. Robin. Četla jsem to už asi tisíckrát. A obávám se, že mě nikdy nepřestane bavit. Příhody střapatáho, nezbedného pejska mají prostě obrovské kouzlo. Alespoň pro mě ano. Je to zaručený lék na smutek a samotu, skvělá náplast na všechny nespravedlnosti světa.

Vůbec nevadí, že s Robinem pod paží, nevypadám vzdělaně, ani děsně in. Důležitý je, že Robin zvedá náladu a kouzlí na tvářích úsměvy.

Takže vřele doporučuji. Se sněhovou vánicí za oknem a hrnkem teplého kakaa v ruce funguje nejlépe! :)

Memories and melancholy

2. prosince 2010 v 20:06 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Memories
Je to zvláštní. Vlastně ani nevím, proč jsem si na to včera tak najednou vzpomněla.

Je to už víc než rok. Bylo mi 16 a byla jsem neskutečně naivní. Hrál si se mnou a já se tak moc trápila. Jsem už teď úplně někde jinde. Mám ho ráda, ale už to není ta zoufalá láska bez šance. A on má rád mě. Snad. Jsme kamarádi. Takovým naším osobitým způsobem.

A včera jsem si najednou vzpomněla na to, jak jsme spolu z jednoho talíře jedli krupicovou kaši a jak jsem byla hrozně v pohodě. A vzpomínky se začaly hrnout... Možná je to tím počasím, možná tím, že jsem prostě nevyspalá a bez nálady. Dostala jsem hroznej strach. Že jednou přijde chvíle, kdy si už na ten milion maličkostí nebudu moc vzpomenout. Vážně se bojím, že zapomenu, co jsem na něm tak milovala, jak jsem se cítila, když mě objímal a jak voněl při naší první puse.

Jde to vůbec? Můžou se vzpomínky sebrat a někam zmizet? Může po něčem, co pro mě bylo celým světem, zbýt jen pár článků ze starýho blogu?

Nechci vracet čas. Jsem ráda za to, kde teď jsem. Kde jsme my. A možná je to divný, ale vyhovuje mi i to, jak nám nikdo nerozumí, jak je to prostě jen naše věc. Líbí se mi, když se k sobě chováme jako kamarádi. Mám ráda ten pocit, že teď už je to všechno fajn a že ho nemůžu jen tak ztratit. Ale chci si ty vzpomínky nechat! Chci si pamatovat všechny ty detaily, chutě, vůně, emoce...

Uf, jsem nějaká rozhozená.
Co můžu, to odložím a pak se toho na mě valí strašně moc.
Nejradši bych pořád jen ležela u The Vampires Diaries. Je příjemný utéct si prožívat cizí příběhy (i když smyšlený).

A když dneska jedna moje kamarádka zhodnotila vztah mezi mnou a klukem z Ráje tak opovržlivým tónem, nehorázně mě vytočila. Teď nad tím přemýšlím a říkám si, že to přece nebylo zas tak strašný. Jenže... Tak moc nesnáším, když se někdo tváří, jak tomu rozumí, když nás někdo odsuzuje, když ho někdo pomlouvá. Sakra... Co o tom všichni ví?!

Čas nezastavíš

1. prosince 2010 v 18:04 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Leknín
Když se mě dotýkáš,
oči svý zavíráš,
starostem utíkáš
a rána proklínáš
- čas nezastavíš!

Hvězdný prach
na řasách...
Až přijde krach
v peřinách
-zlo nezastavíš!

Chci Tě mít,
tak měj mě rád!
V noci snít
a ve dne spát
- mě nezotročíš!