Bůh ví, že ty schody, co jdou z nebe, scházím v Tvým opojení

27. listopadu 2010 v 11:05 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Zatracený vzpomínky. Na jednu stranu je mám strašně ráda. Na stranu druhou bych je chtěla vymazat, protože bolí. Na co mi je vzpomínat na něco, co bylo krásný, když vím, že už se to nejspíš nevrátí?!

Prvák. Diskotéka. Oba jsme byli trochu v náladě. A možná, že jsem to tenkrát vážně vyprovokovala já. Políbit ho, mi přišlo jako ten nejlepší nápad, jakej jsem kdy měla ;) Byli jsme tak nádherně veselí, bezstarostí, šťastní. Žili jsme na 110% a každej jeho dotek pro mě byl jako malej zázrak.

Vodák o pár měsíců později. Přes přísný zákaz jsme spolu večer utekli z kempu. Drželi jsme se za ruce a poslouchali, jak nám buší srdce. Už dávno jsme nebyli bezstarostní. Já jsem ho nehorázně chtěla, na něj doma čekala přítelkyně.
Další noc jsme se líbali. Věděla jsem, že všechny ty doteky a polibky kradu jeho holce. Nedokázala jsem couvnout.

V červnu za mnou přijel na motorce. Seděli jsme dvě hodiny na lavičce, tvářili se, že jsme prostě jenom kamarádi a užívali si všechny ty letmý doteky. Lítala jsem na růžovým obláčku a představovala si, jaké to bude, až budeme pár. Byla jsem strašně naivní.

Vždycky, když jsem na něj začínala zapomínat, znovu mi lehce zamotal hlavu. Na jedné vesnické zábavě mi řekl, že si strašně přeje se mnou být. Nikdy jsem nedostala tak nádhernou pusu. Potom mě z tý sladký výšky srazil znovu na zem, když mi vysvětlil, že spolu prostě být nemůžeme. Do SMSky mi napsal, že život není fér...

Na výletě jsme spolu byli dlouhý minuty zavřený v jedný chatce, masírovali si záda, šimrali se, úplně zblizoučka jsme si koukali do očí... Opil se a potom mě objímal a říkal ty nejkrásnější věty, aby pak všechno zničil... "Nikdy spolu nebudeme..."

Vryl se mi tak šíleně moc pod kůži. Motá mi hlavu každým svým pohledem, říká mi tak nádherný věci, dotýká se mě tak jako nikdo jiný. Někdy mi dělá žárlivý scény, někdy se mnou dlouhý dny nemluví. Někdy mi říká, že mám nádherný oči a že se v nich utopí, někdy se před mým pohledem objímá s jinýma holkama (všechny je důkladně nesnáším). Dává mi pocit, že jsem vyjímečná a že mě hrozně chce, ale že nám prostě nepřeje osud. A včera... Včera mi někdo, komu moc věřím, řekl, že nejsem jediná, kdo zná ty jeho krásný řeči. Že je to jen hezounek, který si se mnou pohrává jako kočka s myší a kterýmu bych v žádným případě neměla věřit... Ale já ho tak příšerně moc chci!!!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Peťka :) Peťka :) | Web | 28. listopadu 2010 v 10:23 | Reagovat

tohle se bohužel děje hodně často. nevím, co ti na to napsat, protože já to naštěstí nezažila... je to složitá situace a vím, že vyřešit jí bude trvat asi dlouho. můžu ti jen říct, že by pro tebe možná bylo lepší vážně zapomenout, nechat to být a začít normálně žít s čistým štítem... ale bohužel v podobných případech jsou rady na nic, protože srdce si stejně udělá, co bude ono chtít...

2 Gabriella Gabriella | Web | 29. listopadu 2010 v 9:51 | Reagovat

Naivita je děsná vlastnost.
Ono je nejlepší zapomenout,jen kdyby to nebylo tak těžké.

3 Klárka Klárka | Web | 29. listopadu 2010 v 21:17 | Reagovat

[2]: Děsná je možná ještě slabý slovo...

4 pusinka pusinka | E-mail | 5. února 2011 v 13:23 | Reagovat

je to hezka romanticka pisnicka pro me a myho kluka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama