Listopad 2010

Milion otazníků

30. listopadu 2010 v 17:23 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Z nevyslovených vět
stavíme hráz
v hlasitým tichu,
co máš tak rád.
Němé výčitky
si plují kolem nás,
když z tvých dotyků
číší toužebný chlad.
Láska znavená - oči zavírá.
Milion otazníků
chtěla bych znát,
když ústa má zamykáš!
Question

BITCH = Being In Total Control, Honey!

29. listopadu 2010 v 21:57 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
bad girl
Začalo se opět projevovat moje zlobivější já.

O víkendu jsem se líbala s bývalým své ex-kamarádky. Ano, vím, že je to fuj, že se to nedělá a že bych se měla stydět, ale... Nestydím se! Kašlu na pravidla. Ostatní na ně kašlou taky a podráží mi nohy, tak proč bych já měla být ta hodná?

Méďu totálně ignoruju. Občas na sobě cítím jeho pohled a dovedu si představit tu výčitku v jeho krásných očích (ta špatná jsem samozřejmě já), ale ze všech sil se snažím to nevnímat. Jestli je to opravdu takový lhář, jak jsem slyšela, nestojí mi za jedinej pohled, za jedinou slzičku! Možná si toho nevšiml, ale já opravdu nejsem panenka na hraní!

Mám takové divné tušení, že se kluk z Ráje zamiloval. Správně bych z něj měla mít radost, měla bych mu přát, aby byl šťastný a vůbec být hrozně spokojená, protože kdyby se on zamiloval, bylo by to nejlepší pro něj, pro mě, pro všechny... A já sice taky nežiju jako jeptiška a kolikrát si pro samý starosti s klukama na něj ani nevzpomenu, ale prostě se nemůžu smířit s představou, že ho má nějaká cizí holka. Chovám se jako sobecká potvora a vůbec se tím netajím!

Jsem celý den příšerně protivná, střídavě mě rozčiluje studený topení ve škole, stohy úkolů, bolavá hlava a padající sníh... A nevím, co dřív, jestli brečet nebo se vztekat. A pak jsem si přečetla tenhle krásnej článek Peťka - Dětský pohled na svět a úplně jsem se zastyděla. Kam se poděla ta dětská radost ze života? Bylo to hrozně fajn, smích, rozzářené oči a minimum starostí.

Takže moje předsevzetí do dalších dnů: dál chci být tou zlobivou Klárkou, tou "jeho" malou mrchou, ale nechci zapomínat na radování se z maličkostí. Vždyť za co by bez toho ten život stál?

Bůh ví, že ty schody, co jdou z nebe, scházím v Tvým opojení

27. listopadu 2010 v 11:05 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Zatracený vzpomínky. Na jednu stranu je mám strašně ráda. Na stranu druhou bych je chtěla vymazat, protože bolí. Na co mi je vzpomínat na něco, co bylo krásný, když vím, že už se to nejspíš nevrátí?!

Prvák. Diskotéka. Oba jsme byli trochu v náladě. A možná, že jsem to tenkrát vážně vyprovokovala já. Políbit ho, mi přišlo jako ten nejlepší nápad, jakej jsem kdy měla ;) Byli jsme tak nádherně veselí, bezstarostí, šťastní. Žili jsme na 110% a každej jeho dotek pro mě byl jako malej zázrak.

Vodák o pár měsíců později. Přes přísný zákaz jsme spolu večer utekli z kempu. Drželi jsme se za ruce a poslouchali, jak nám buší srdce. Už dávno jsme nebyli bezstarostní. Já jsem ho nehorázně chtěla, na něj doma čekala přítelkyně.
Další noc jsme se líbali. Věděla jsem, že všechny ty doteky a polibky kradu jeho holce. Nedokázala jsem couvnout.

V červnu za mnou přijel na motorce. Seděli jsme dvě hodiny na lavičce, tvářili se, že jsme prostě jenom kamarádi a užívali si všechny ty letmý doteky. Lítala jsem na růžovým obláčku a představovala si, jaké to bude, až budeme pár. Byla jsem strašně naivní.

Vždycky, když jsem na něj začínala zapomínat, znovu mi lehce zamotal hlavu. Na jedné vesnické zábavě mi řekl, že si strašně přeje se mnou být. Nikdy jsem nedostala tak nádhernou pusu. Potom mě z tý sladký výšky srazil znovu na zem, když mi vysvětlil, že spolu prostě být nemůžeme. Do SMSky mi napsal, že život není fér...

Na výletě jsme spolu byli dlouhý minuty zavřený v jedný chatce, masírovali si záda, šimrali se, úplně zblizoučka jsme si koukali do očí... Opil se a potom mě objímal a říkal ty nejkrásnější věty, aby pak všechno zničil... "Nikdy spolu nebudeme..."

Vryl se mi tak šíleně moc pod kůži. Motá mi hlavu každým svým pohledem, říká mi tak nádherný věci, dotýká se mě tak jako nikdo jiný. Někdy mi dělá žárlivý scény, někdy se mnou dlouhý dny nemluví. Někdy mi říká, že mám nádherný oči a že se v nich utopí, někdy se před mým pohledem objímá s jinýma holkama (všechny je důkladně nesnáším). Dává mi pocit, že jsem vyjímečná a že mě hrozně chce, ale že nám prostě nepřeje osud. A včera... Včera mi někdo, komu moc věřím, řekl, že nejsem jediná, kdo zná ty jeho krásný řeči. Že je to jen hezounek, který si se mnou pohrává jako kočka s myší a kterýmu bych v žádným případě neměla věřit... Ale já ho tak příšerně moc chci!!!


Na tom nejvíc záleží

26. listopadu 2010 v 15:54 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
V jednu chvíli jsem měla dojem, že ho zase ztrácím. Už jsem snad ani neměla sílu být zklamaná.
Potom stačila jedna obyčejná věta. Nikdy ho neztratím! On se mi neztratí, já ho nepustím... Klidně se mi můžete smát, že jsem naivní a hloupá. Ale já prostě věřím na osud!


Žárlivost se rodí s láskou, ale ne vždy s ní umírá

23. listopadu 2010 v 17:13 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Jealousy
Nikdy jsem neměla ráda žárlivost.
Když na mě žárlili kluci, omezovalo mě to.
Když na mě žárlily přítelkyně mých kamarádů, vztekala jsem se, protože mi to ty kamarádství rozbíjelo.
Když jsem kdysi kvůli jedný blondýnce žárlila na kluka z Ráje, byla jsem totálně vyřízená a vůbec jsem nevěděla, co si počít.
Ale tohle... Tohle je zatím to nejhorší.
Proč vždycky nejvíc chci to, co nemůžu mít?
Proč mi to, sakra, všechno dělá ještě těžší?!














Je-li jediná možnost, jak být spolu v mých snech - nebuďte mě, prosím

21. listopadu 2010 v 21:38 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Sweet dreams
Když jsem tu holku tenkrát v prváku potkala, říkala jsem si, že mám fakt kliku. Stala se z nás dost nerozlučná dvojka. Tenkrát jsme si slíbili, že spolu půjdem do pekla i do nebe. Teď je mezi náma konec. Definitivní.

Všechno se začalo malinko bortit, když si našla kluka. Ne, že bych jí to nepřála, byla jsem moc ráda, že je šťastná. Ale ona na mě začínala pořád víc a víc kašlat. A od tý doby se nastřádalo takových maličkostí a nepatrných hádek, až to přerostlo z mý strany v nechuť s ní vůbec mluvit. To, že se v úterý úplně nechutně plazila po Méďovi (ano, po tom klukovi, který pro mě tolik znamená a kvůli kterýmu jsem jí tolikrát brečela na rameni a navyprávěla jí o něm úplný slohy), byla poslední kapka. Tak trochu oklikou mi bylo řečeno, že ta nejhorší jsem samozřejmě já. A že jsem jí byla celý ty měsíce. Měla jsem chuť jí zabít.

Ráda bych sem napsala, že jí nenávidím. Bylo by to správně dramatický. Ale nenávist je přece emoce. A každá emoce nás něco stojí. A ona mi nestojí ani za to, abych na ní svýma emocema plýtvala (ne, že bych jich měla málo). Je mi lhostejná. Totálně. A jediný, co mě trochu překvapuje je to, že když o tom přemýšlím - vlastně nemám pocit, že bych o moc přišla. Ona mě akorát vysávala a využívala jako svojí zpovědnici, nic víc. Takže adie...

Teď koukám, že tématem týdne je první vločka. Nechápu, jak to někomu může připadat jako úžasná událost. Nesnáším sníh! A páteční chumelenice mě vážně znechutila. Fuj! Chci jaro, sluníčko a kytičky!

A když už jsem zmínila jaro - chci ho taky proto, že na jaře pojedu do Ráje. Bože. Nemůžu se dočkat!!!
Dlouhý tmavý večery a dlouhý ufňukaný noci ve mně probudily nějaký stýskací období. Brr. Nelíbí se mi to. Ale stýská se mi úplně nehorázně. Ani vám sem nemůžu rozepisovat po čem všem, protože bych z toho byla zase akorát celá přešlá. To radši půjdu spát.

Ať žijou sladký sny!


Nikdy přesně nevíš, kdy najdeš a kdy ztratíš

15. listopadu 2010 v 17:56 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Myslím, že se po víkendu s mojí ženou asi uzívám. Jenže chápejte, vidíme se tak málo, přece ten společnej čas nemůžeme prospat! Bylo to parádní, jen to hrozně rychle uteklo. Když mě chytají moje sobecký nálady, říkám si, že přítelé tu jsou od toho, aby mi naslouchali. A v tom je ona skvělá. Vím, že mi rozumí, jako jedna z mála vážně na 100% a to mi moc pomáhá. A taky se přece říká, že přítel je někdo, před kým se odvažujeme být sami sebou. Takže jsem za jejího doprovodu zase podnikla výlet do hloubi svý duše a snad mi to prospělo. I když dvakrát veselo mi z toho není. Vážně se bojím vlastních pocitů.

Strýček Facebook opět hlásí, že jsem nezadaná. Snad už to tak zůstane, teda co se kluka z Ráje týče. Protože se říká do třetice všeho dobrého (nebo špatného?), takže už bysme toho našeho věčnýho zasnubování měli nechat. Ale víte co. Nikdy neříkej nikdy. Ten kluk má neuvěřitelný ukecávací schopnosti. On je vůbec celej takovej neuvěřitelnej. Většinou se nemůžu rozhodnout, jestli je to nejlepší nebo nejhorší, co mě v živote potkalo :)

Hrozně bych teď potřebovala vidět Bestiář. Ale nechce se mi to stahovat. S mým štěstím bych sem beztak dostala zase akorát tak nějakej vir. Takže aspoň poslouchám tu fantastickou písničku, co k Bestiáři patří (Jednou větou ) a přemlouvám se, abych šla něco dělat. Zítra totiž jedu na výlet :) Naše hlavní město volá ! (stejně tam jednou budu žít!!!). Takže si musím ukuchtit nějakou sváču do busu a hlavně vymyslet, co si vezmu na sebe. Nelehký to úkol.

Princess

Trošku z podzimní melancholie

10. listopadu 2010 v 18:47 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Nesnáším podzimní počasí. Unavuje mě to. Hrozně moc. Večer padám do postele úplně mrtvá a ráno si můj ubohej telefonek může uzvonit repráček než se mu povede vytáhnout mě z postele. Prakticky se probouzím až tak na třetí hodině a všechno mi přijde nějaký nudný, roztahaný a ubíjející. Potřebuju prázdniny!

Méďa se mnou zase začal mluvit. Tak se pro změnu vyhýbám já jemu. Neptejte se proč. Sama nevím. Prostě mi to všechno s ním přijde hrozně těžký. Žárlím na něj. Táhně mě to k němu. Ale nechci to mezi náma ještě víc komplikovat...

Ten kdo mi zvedá náladu je kluk z Ráje. Hrozně mě to překvapuje. On mě většinou trápil. Ale poslední dobou se chová skvěle. A já jsem ráda, že ho mám. Tak moc...

Když pominu to, jak se mnou cloumá Méďa, jsem spokojená. Ráda se směju, flirtuju, bavím se. Mám pocit, že jsem teď vážně sama sebou, i když ne šťastná na 100%. Ale občas přijdu domů ze školy, zapálím voňavý svíčky, obejmu plyšovýho medvěda a cítím se tak šíleně sama, že bych nejradši hrozně nahlas křičela... Nemáte někdo recept, jak to přehlušit? Protože by se mi vážně hodil...

So lonely

Neslibuj

8. listopadu 2010 v 20:37 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Zase se vrať
po špičkách
a pojď mi lhát
o tom, že máš mě rád.

Zase uč mě pravidla
pro tu svojí hru,
povol stavidla
od všech mých snů.

Zase zamkni srdce
a zahoď klíč,
rozezni smích
a přines náš hřích.

Ale už neslibuj...

Promises

Ve znamení srdce

7. listopadu 2010 v 15:29 | Jeho malá mrcha |  *Photos*
Nic není lepší...
Nic není horší...
Nic se jí nevyrovná...
L♥VE

Love 1
Love 2
LOVE 3

Škoda, že si vybíráme životní cestu ve věku, kdy je pro nás nejdůležitější cestička v účesu

6. listopadu 2010 v 11:16 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
School

Ve čvrtek jsme byly v Brně na veletrhu vysokých škol. Což mi opět připomnělo, že vůbec nevím, co by ze mně jednou mělo být. Tak strašně moc se mi nechce vybírat si školu, definitivně se rozhodnout a případně pro to začít něco dělat. Vím, že mám ještě čas. Paní profesorku jsem potěšila jenom tím, že jsem jí řekla, že si vybírám mezi psychologií a právama. Prý mi to zatím stačí. Ale ostatním to nestačí. Pořád se mě na to někdo ptá. Jo, ještě si musím postěžovat, že mě teda paní profesorka vůbec nepotěšila, když mi řekla, že práva a psychologie jsou jedno horší než druhý na přijetí. Ble.

Vybírání mě sice moc nebaví, ale jinak se na vysokoškolskej život hrozně moc těším. Chci se dostat do Prahy nebo do Brna, utýct z domu a mít trochu svobody. Možná si to všechno jen idealizuju, jak mi mamka pořád předhazuje a nakonec se mi bude stýskat po gymplu... Ale teď si to fakt nemyslím. Tahle díra s deseti tisíci obyvatel je mi prostě malá. Pořád stejný akce, stejný lidi, stejná nuda...

Z Brna jsme jeli vlakem. Já tak hrozně miluju ježdění vlakem :) Vyvolává to ve mě pocit, že jsou prázdniny, i když venku právě začíná listopad. A taky se mi tam skvěle přemýšlí. Do uší jsem si pouštěla Tomáška Kluse (jeho písničky jsou prostě dokonalý!), dívala se, jak ubíhá krajina nebo jsem prostě jen zavřela oči a snila... Když jsme vystupovali, došlo mi, že kdybych v tom vlaku zůstala, dojela bych do Ráje. Chybí mi to. Hrozně moc. Ale navzdory všemu, co se mi teď v životě nedaří, jsem spokojená...

Buďte taky spokojení.
A radujte se z maličkostí.
Stojí to za to :)







Stále sbírám kousky lásky

1. listopadu 2010 v 21:06 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
"To byla ale sjanda, Klájko!", zhodnotila dva společný dny moje tříletá sestřenka:)) Měla pravdu, pomohla mi odreagovat se a vyhnat z hlavy věci a lidi, kterýma se nechci trápit. Méďa se sice zase připoměl, když mi napsal SMSku, ale... Ono to mezi náma zase bude dobrý. Měla jsem strašně divnej pocit, když na mě dneska upřel ty oči, co tak zbožňuju a smutně se usmál.... A já se zase smutně usmívám, když mi na FB vyskakujou skupiny, do kterých se přidává (třeba "Na světě je šest miliard lidí a já se kurva musím zamilovat zrovna do tebe!" - možná si to ale jen beru moc osobně). Říkám si, že to mezi náma takhle není poprvé. My to zvládneme.

Nikdy by mě nenapadlo, že když budu šíleně smutná kvůli jinýmu, bude mě rozesmívat zrovna kluk z Ráje. Možná se vážně polepšil, jak mi pořád tvrdí (ale spíš ne:D). Opět jsme se na FB zasnoubili. Protože on chtěl. Protože všem natruc (všem?!). Je mi jedno, že je to trapný. Je to naše věc. Jo, jen pro pořádek - to bylo ve čtvrtek. Dneska jsme o jednu jeho žárlivou scénu (ano, zase jsem ta špatná) a o jeden můj výbuch vzteku (nebude si se mnou hrát!) dál. Asi se nikdy nezměníme. Někdy mám strach, že to mezi náma takhle bude napořád. Někdy jsem prostě jen šíleně šťastná, že ho mám.

Zrovna dneska mám takovou sdílnou náladu, mohla bych vám se psát další a další odstavce... Ale asi by to nebylo ke čtení. A já bych se měla učit. Takže...Dobrou noc :*

Breakfast for two