Říjen 2010

Chci, aby bylo srdce silnější než rozum

28. října 2010 v 17:23 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Věděla jsem, že bych se od něj měla držet dál. Že to tak bude lepší pro nás pro oba. Ale on mě místo pozdravu pohladil po břiše a usmál se tak, že se mi podlomila kolena. Jeden kratičkej moment... A měla jsem z něj motýlky v břiše.

Skvěle jsem se bavila, tancovala, smála se. S Méďou jsme se jeden druhýmu vyhýbali a zároveň nás to k sobě táhlo. Nebo aspoň mě k němu neskutečně moc. A jeho muselo taky, protože za mnou přišel jako první a obejmul mě.

Některý slova umí ublížit mnohem víc než facky. Řekl mi jich spoustu. Prý ho trápím a vyloženě se v tom vyžívám. Sakra! Vážně si myslí, že je to pro mě hra? Źe mě to nebolí? Tak moc nesnáším, když nemůžu mít to, co chci. Natož když to chci srdcem. Strašně moc.

Včera jsem z toho byla šíleně nešťastná. Dneska je mi líp. Ale nevím, jak se před ním mám tvářit, jak se mám podívat do těch jeho úžasnejch očí... Nechci ho v pondělí vidět.

Broken heart

Šťastný není ten, kdo se tak jeví ostatním, ale ten, kdo se sám pokládá za šťastného

26. října 2010 v 17:51 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Negativní nálada mě zase přešla (díkybohu!). Je mi fajn, jsem veselá, vysmátá (díky, Šotku, za dnešní dopoledne) a prostě v pohodě :)

Na toho neřáda jsem prostě přestala myslet (taková jsem dobrá). Nikdo se nebude roztahovat v mý hlavě (a srdci) a dělat mi tam neplechu. A už vůbec to nebude dělat někdo, kdo si mě tak moc nezaslouží! Hodně mi pomohla moje tygřice (není ostuda říct si o pomoc, když ryjete nosem v zemi!). Napsala mi úžasnou zprávu, u který jsem sice řvala jako želva, ale znovu jsem otevřela oči, uvědomila jsem si, kdo jsem a co chci (nebo spíš nechci). A když jsem pak večer počítala hvězdičky na stropě (mě nevadí, že jsou z plastu!), došlo mi, že jsem vlastně šťastná. Nevím, co jsem zase vyváděla, ta depka byla naprosto zbytečná a bezpředmětná (ach, ta puberta!). A ta moje drahá blondýna mi připomněla, že jsem krásná, mladá a mám nárok na to být sobecká a prostě žít a to žití si maximálně užívat!

Tak jsem hned otestovala, jestli jsem nezapomněla flirtovat :) Zjištění, že nezapomněla, mě fakt potěšilo :) A zítra jedu s mýma drahýma na diskotéku a tam to teprve bude veliká paráda :))) Těším se :*

Vůbec mám strašně ráda prázdninky :) I když jsou jenom krátký (sice jsem skromná, ale pět dní volna mi fakt nepřijde dostačujících). Stejně je to fajn, dlouho spát a mít volno a klídek... Zítra možná přijede na návštěvu jeden můj kamarád vysokoškolák (beztak má jenom plnou pusu keců a nepřijede :D). Každopádně by mi udělal radost... Už jsem ho hrozně dlouho neviděla! Jen moc nemůžu přemýšlet nad tím, co od toho očekává (kluci jsou strašní nadrbanci!). Nicméně to je jeho problém. Já mu nic neslibovala, přece :)

Jo, ještě se musím zmínit... Méďa se mi včera svěřil, že ho strašně štve (on teda říkal jiný slovo, ale já nejsem vulgární :P), když se kolem mě motají jiní kluci. A je mi jedno, co to vypovídá o mý povaze, ale mám z toho ohromnou radost!! :) Tohle si měl rozmyslet dřív, chlapeček! :))

Užívejte si podzim, dokud je ještě krásnej a svítí sluníčko - protože bude hůř!;)


Autum

Naději i s tmou ber

23. října 2010 v 13:05 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Strašně dlouho jsem se takhle necítila. A vůbec si s tím najednou nevím rady. Chtěla bych být zase malá holčička, co se před každým problémem schová mamce do náruče. Ale tohle si musím vyřešit sama. A jsem v tom nějaká ztracená...

Všechno ostatní jsem teď odsunula stranou a jsem schopná myslet jenom na toho neřáda. Moc bych to mezi náma chtěla nějak vyřešit, protože mě to takhle unavuje... Ale zároveň mi dochází, že není co řešit, že na to sama nestačím, že se ho nechci tak úplně vzdát. A jsem na to tak sama...


Mohlo to být úplně jinak

22. října 2010 v 15:28 | Jeho malá mrcha |  *Fragments of my soul*
Jeden vztah, jeden člověk a tolik věcí, co jsem mohla udělat jinak. Byly to maličkosti, ale... Mohlo to být lepší. Mohlo to být horší. Mohlo to být prostě jinak. Nevím, jestli bych to chtěla nějak zásadně měnit. Jenže vždycky je horší litovat toho, co jsme neudělali než toho, co se stalo.

Sobectví všichni vnímají jako negativní. Ale to je mi jedno, lituju toho, že jsem nebyla párkrát víc sobecká, lituju, že jsem se ohlížela na ostatní a neudělala to, co jsem opravdu chtěla. Mohlo nás to někam posunout. Nebo taky ne, láska nejde jen tak přičarovat... A vím, že to se mnou ostatní mysleli dobře. Jenže oni prostě neví, jak jsem to cítila. Protože na to slova nestačí.

Nějak to teď vyprchává. Ne, že by mi na něm přestalo záležet... Jen už se mi z něj neklepou kolena, jen už se k němu nechci přestěhovat, jen se nějak ztrácí ta moje hříšná touha... A já mám strach, že jsem si to mohla víc užít, že jsem pár věcí nestihla. Bude mi to hrozně chybět!!!

Jeden vztah, jeden člověk... Mohlo to být úplně jinak!

Leaving

Láska jsou dveře, jimiž můžeme opustit čas

20. října 2010 v 19:33 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Tak vám řeknu, že je pěkně náročný, když je vám sedmnáct, máte v životě docela zmatek a hormony si s váma dělají, co chtějí. Pěkně splašený hormony! :)))

Já vážně vím, že s tím klukem nemůžu být. Ne teď. Vím, že bych se na něj měla dívat čistě jenom jako na kamaráda. Ale on je taak sladkej! Pěkně mi motá hlavu. A fakt nevím, jestli to dělá úmyslně nebo mu to takhle jde prostě samo. A mě totálně dostává to, jak se na mě krásně usmívá a to, jak se mě letmo dotýká a mě se z toho tají dech... A nemůžu se na nic soustředit, když ho mám poblíž sebe, protože tak krásně voní... Páááni... Já jsem fakt mimo! :))

A nejsem si jistá, jestli prostě teď můžu riskovat. Vůbec si nejsem jistá tím, jak to cítí on. Jen mě to k němu tolik táhne...

A jsem fakt zvědavá, co bude dál... Protože nevím, jak dlouho se vydržím tvářit, jakože nic... :)

Free fall

Všední věci pomíjivý, co tě srážej denně do kolen

18. října 2010 v 21:16 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
V prváku jsme byli víceméně nejlepší kámošky. Vymysleli jsme spolu milion kravin, hodiny strávili drbáním klukům a povídáním si absolutně o všem, na diskotéce jsme řádili jako největší dračice. Ve druháku se začala věnovat mnohem víc svýmu klukovi než mě a já jí jen zdálky držela palce a moc jí tu lásku přála. Za poslední tři měsíce se mě nějak zapomněla zeptat, jak se mám nebo se zajímat o to, proč jsem smutná. A teď mi řekla, že jsem špatná kamarádka, protože neberu věci jako ona a neběžela jsem se jí hned pochlubit, že jsme si asi dvě minuty psali s jejím ex (mimochodem, znám ho o spoustu let dýl než ona a vždycky to byl můj fajnovej kámoš). Prý nestojím o to, být pro ní dobrá kámoška. Napadlo jí vůbec, že kdyby mě celou předělala, nebyla bych to už já? Mám chuť ječet... Tohle je vážně podpásovka.

A tahle písnička sice není o tom, jak vám může ublížit holka, který jste věřili a kterou máte tak nehorázně moc rádi, ale stejně je úžasná. Strašně dobře se mi u ní jen tak zlomeně povaluje v posteli a přemýšlí o tom, jak život vůbec není fér.

Jo, a až tak budete přemýšlet o nespravedlnosti světa a poslouchat tuhle skvělou písničku, nezapomeňte, že bysme si měli vážit lidí, co nás mají rádi takový, jaký jsme. Protože oni si to zaslouží...


S klukama to nejde, ale bez nich už teprve ne

16. října 2010 v 13:35 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Nemám ráda planý sliby. M. udělal fatální chybu! Nemá mi nic slibovat, když to pak není schopnej dodržet! A já blbá jsem kvůli němu ještě šla na taneční, místo abych si zalezla do postýlky a odpočinula si, jak jsem původně plánovala. Cítila jsem se kvůli němu tak trapně... Ještě jsme se ani nelíbali a on už mě takhle vytáčí :D Tak to teda ne! Achjo... Zase jsem jednou byla naivní. Věta: "Ale já jsem si fakt myslela, že je jinej!", je ten největší nesmysl, jakej může holka vypustit z pusy. V jádru jsou všichni stejní. Stejní neřádi!

Kluk z ráje mě právě taky vytáčí do vrtule! Vážně chci tak moc?! Chci, aby to mezi náma bylo prostě fajn a v klidu, žádný protivně znějící zprávy, žádný uražený mlčení. Sakra! Tohle přece už dávno nemáme zapotřebí, ne?

A za okny není žádný sluníčko, rozjíždí se tam ten pravej, sychravej podzim. Nemám ho ráda. Nějak to na mě padá... Potřebovala bych obejmout!
Lonely hug

Láska může skončit na pravdu, přátelství na lež

12. října 2010 v 11:30 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Vždycky, když mi Méďa říkal, že se bojí mít se mnou vztah kvůli tomu, že jsme spolužáci, vztekala jsem se a v duchu na něj ječela, že je to jen blbá výmluva. Máme takový třídní páry tři. V sobotu se jeden z nich rozešel. A já se Méďovi omlouvám. Měl pravdu (jako vždycky).

Ta čerstvě opuštěná slečna je moje kamarádka. Takže už mám dva dny Facebook zahlcenej zprávama o tom, jakej je její bývalej hajzl, jak jí strašně ublížil a jak ho nesnáší. Z důvěrných zdrojů vím, že ho mezi jejich společnými přáteli pomlouvá ostošest a že v naší jinak docela fajn třídě vytváří parádní dusno. Konce holt bolí...

I přes to, že se mě dotyčná už tři měsíce nezeptala ani jak se mám, jí mám ráda. A nic proti ní... Ale nikdy bych nechtěla dopadnout jako ona. Protože jen tak mezi námi (kdybych tenhle svůj názor řekla jí, do smrti se mnou nepromluví) si za ten rozchod z větší části může sama. Láska přece není o tom, že se člověk vzdá všeho, opustí svůj život a začne žít život toho druhého. Láska přece nemusí být doprovázená chorobnou žárlivostí, výbuchy vzteku kvůli maličkostem a omezováním toho druhého. A jestli jsou moje představy jen naivní žvásty a láska je opravdu o tom, že přestanu chodit na jakékoliv akce, začnu kašlat na svoje přátele a budu pořád jen hlídat, jestli se na toho mýho náhodou nějaká holka neusmála nebo na něj nedejbože nemrkla, tak chci být sama. Mám svůj svět, svoje přátele, svoje líný dny, kdy chci být prostě úplně sama a žádnej kluk nestojí za to, abych to všechno hodila do koše. To bych potom už nebyla já.

Mluvím, jako bych byla nějaká odbornice na lásku, ale pravda je taková, že jsem zase projela Facebook (jsem prostě nepoučitelná), přečetla si tam něco, co mě nemělo rozhodit, ale samozřejmě rozhodilo, takže teď asi půjdu tu skvělou pórkovou polívku vylejt do záchodu. Nějak mě přešla chuť k jídlu...

Možná jsem teď prostě přecitlivělá z toho, jak jsem týden zavřená doma a polykám antibiotika. Zítra už musím do školy. Na jednu stranu jsem ráda, že vypadnu a uvidím pár lidí, kteří mi tady fakt chybí. Taky se těším až vyměním vytahaný tepláky za něco hezčího a namaluju si na ksichtík nějakej přijatelnej obličej. Moje fiflenkovský já mi už začíná scházet :) Ale fakt se netěším na písemky z fyziky a z chemie a na ranní vstávání. Všechno má holt rub i líc...

Love hurts

Snad duši mi vrátíš

10. října 2010 v 16:19 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Moje nová závislost. Mohla bych tu písničku poslouchat pořád znovu a znovu... Sice je melancholická, smutná a depkovní... Ale mě se prostě šíleně líbí. Smutek k životu taky patří. A nevěřím, že když se člověk tváří, že je všechno v pořádku a myslí si, že když nebude myslet na svoje trápení, tak ono prostě zmizí. Nezmizí. Musíme se s tím vyrovnat, prožít si to... A hlavně nezapomenout jít dál!


Že láska občas tak nádherně bolí

9. října 2010 v 17:29 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Dneska se mi zdál takovej vzpomínkovej sen... A kromě zamilovaný nálady si z něj pamatuju tuhle písničku.
Strašně se mi stýská... Po rozklepaných kolenách, po bláznivě bušícím srdci, po motýlcích v břiše... Strašně se mi stýská po tý hřísný touze... <3


Nejtěžší umění je umění žít

7. října 2010 v 19:33 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Po tom, co jsem zažila s klukem z Ráje, jsem si slavnostně slíbila, že už žádnýmu klukovi nedovolím, aby mi ublížil (nemusíte mi připomínat, že je to naivní, já to vím!). Tak teď pro jistotu nevěřím žádnýmu... Asi to není správný. M. nevypadá, že by mi chtěl zamotat hlavu a pak mě odkopnout... Ale já prostě nevím. Mám strach ze všeho, co bude dál...

Kdyby jste se náhodou divili, kam se poděla ta optimistická nálada z minulýho článku, tak je to jasný - jsem nemocná. Což sice znamená klídek a krásně ospalý a líný dny, ale taky nekonečně hodně času na přemýšlení. A přemýšlení o kravinách v prázdným bytě, to není moc dobrý...

Toužím po změně. Hrozně moc. Ale nevím, co bych vlastně chtěla změnit. A touha nestačí. Měla bych pro to něco dělat. Jenže nevím, kde začít, nevím, jestli na to mám. Musím si pořád připomínat, že... "Zkus se pustit. Možná zjistíš, že tě nic nedrží!" A taky bych místo ufňukanejch písniček a vzpomínání mohla vymyslet nějakej bombastickej plán :D A taky bych si mohla vybrat, kam bych chtěla na výšku. A napsat dopis Ježíškovi... :)))

Ale aby to nevypadalo, že akorát sedím v posteli, polykým antibiotika a brečím. To vůbec není pravda! :) Dneska jsem rozvíjela slibnou konverzaci s jedním panem vysokoškolákem :) Chvílema to byla fakt romantika, strašně hezky se ty věci četly... A ještě hezčí by to bylo, kdyby to nebyl prolhanej parchant. Ale což už. Já jsem se bavila. Je to prostě hra. A já si ráda hraju - páč kdo si hraje, nezlobí. Zdrhla jsem od něj až po třech hodinách, kdy se mi do našeho rozhovoru pořád víc a víc pletlo jméno, který by mu radost určitě neudělalo. Těch pět písmenek, do kterých umím schovat všechen vztek, i všechnu něhu...

Taky jsem měla stručnej rozhovor s klukem z Ráje, po kterým následoval krátkej výbuch agresivity :D Jsou prostě věci, který jdou mimo mý chápání a dováděj mě k šílenství. Za A) Jak na mě může žárlit a být na mě protivnej (když jsem navíc jenom malinko flirtovala!), když po vztahu se mnou stejně netouží? Za B) Kde se, proboha, bere to jeho sebevědomí? A za C) Proč pro něj mám takovou slabost?!

No, myslím, že to jako dnešní seznam stížností stačilo. Jsem tak vzteklá, že už přijdu protivná i sama sobě. Asi bych to měla zaspat...

Kytíí

Směješ se tak krásně

7. října 2010 v 13:49 | Jeho malá mrcha |  *My loved songs*
Moc, moc vzpomínková, tahleta písnička. Možná byla *in* někdy před sto lety, ale to mi vůbec nevadí. Pořád je krásná, něžná, dokonalá...
Vždycky když jí slyším, vzpomenu si na svojí tygřici, se kterou jsme u ní myli hory nádobí.
Nemůžu se jí nabažit.
A taky se mi u ní krásně přemýšlí o tom, proč jsem tomu klukovi, se kterým právě *online flirtuju na FB* (:D) už třikrát málem napsala jménem někoho jinýho. Jediný na co jsem přišla je to, že jsem totálně pitomá...
Ale za to ta písnička nemůže... Takže pojďte snít se mnou :)


Jaký si to uděláš, takový to máš

3. října 2010 v 20:35 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Ten poslední týden byl nějakej divnej. Pořád mi bylo blbě, měla jsem depresivní nálady a štvalo mě všechno, co mě nutilo vylízt z postele. A když mi v pátek ujel bus do Ráje, prostě jsem si sedla na tašku a začala brečet (nějak se to uvolnit muselo).

Ale protože jsem holka šikovná, ujetej bus (beztak jel dřív, neřád!!!) jsem vyřešila a pak už jsem se ve vlaku vítala s mojí tygřicí a venku svítilo sluníčko a mě Méďa už dávno naučil, že ,,...až bude svítit sluníčko, bude všechno fajn!!!"

A taky to bylo fajn. Ještě víc než fajn. Nevadí, že mi nějakej šotek (no dobře, tak spíš vodnice:D) ukradl hlas, že mě bolí v krku a že jsem pěkně vymrzla. Byla jsem s tygřicí, byli jsme v pohádce, daleko od hnusný a zlý reality. Tak co víc si přát?

V pátek jsme vyrazili na tah. Udělali jsme se krásný a parádně jsme si to užili. Potřebovala jsem si v něčem udělat jasno. Ani jsem se nemusela moc snažit... Když chemie mezi dvěma lidma funguje, sbližování jde prostě samo... :D Tak jsem si dokázala, co jsem chtěla a jsem fakt dost spokojená. Tygřice mi říká, že jsem luxusní mrcha:D Zní to fakt dobře, ale zdaleka to se mnou není tak zlý.. :D
Cesta domů byla taky velmi zajímavá :D Samy dvě s jedním pěkným kamarádem, les, tma, tři a půl kilometru, mlha jako z hororu... Jen díky věčnýmu smíchu jsem se nestíhala bát :D

V sobotu jsem byli hodný holky, hráli poker a monopoly a smály se tomu, jak srandovně zní můj hlas. A večer s vodárnou, Tygřice mě učila vydechovat kroužky z kouře a ještě s V.(což je zase jinej kamarád, moc hodnej, protože za náma přijel na kole a byla s ním fakt sranda) jsme se bavili spoustou dvojsmyslných narážek.

Kluka z Ráje jsem za celej víkend viděla asi tak hodinu a půl. Ale stačilo to k tomu, abych se ujistila v tom, že už je to mezi náma vážně v pořádku. Lenička se nám směje, že jsme ve volném vztahu. A je to vážně k smíchu :)) Já tomu, co mezi náma je, nechci dávat jména. Jsem ráda, jak fajn to teď je, jak je na mě milej... Nemám na něj vztek, protože on nemůže za všechny ty probrečený noci, on mě nenutil, abych ho milovala. To já byla ještě malá a blbá. Ale teď už jsem velká a chytrá a nenechám to mezi náma už ničím pokazit, protože ho mám moc ráda!

Loučení mě bolelo. Ale nechci na to teď myslet. Na stýskání bude dost času o dlouhých zimních večerech. Takže na půl roku papa, sladká pohádko!:*

Je mi teď vážně dobře (když vypustím ty příznaky chřipky:D). Jsem po dlouhý době šťastná. A bliká mi tu další zpráva od M., takže musím běžet.
(S)mějte se :*
Happy toe