Milovala spánek víc než bdění,
pod zavřenými víčky měla celý svět.
Strašně ráda létala na křídlech snění,
tam mohla běhat dopředu i zpět.
Ve vlasech se jí leskl hvězdný prach,
na tvářích drahokamy pláče.
Jedině z probuzení měla strach,
chvíli šelma, chvíli malé ptáče.
Spánek ji ozdobil úsměvy,
možná právě její rty líbá...
Ve snech si užívá proměny,
každé ráno je o trochu jiná.
O trochu víc smutku, o trochu míň síly,
kam zmizelo nadšení, touha žít?
Po ránu mizí všechny měkkoučké víly
a kdo jí ukáže kudy jít?
Půjči ji trochu radosti,
nech ji budoucnost svou malovat,
ukradni její starosti...
...a ona zkusí milovat...
