Naděje vždycky způsobí, že uvěříme

15. července 2010 v 9:15 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
***** nepřijede. Na jednu stranu jsem ráda. Nač to komplikovat, myslím, že bohatě stačí, když se uvidíme v Ráji. Na stranu druhou jsem neskutečně smutná. Těšila jsem se na něj. Chtěla jsem ho prostě posadit na naší oranžovou sedačku, opřít si hlavu o jeho rameno, nechat ho hrát si s pramínky mých vlasů, poslouchat ten jeho milej hlas. Nejde mi do hlavy, jak můžu být tak nepoučitelná. Vždyť vím, jakej je. Planý sliby, to je jeho parketa. Ale víte co? Mě už to ani malinko nebaví!

Přijdu si strašně sama. K čemu mi je, že když pustím ICQ, může se zvonivej hlásek, dělající o-ou, přetrhnout, jak mi hlásí příchozí zprávy, k čemu mi jsou všechny ty internetový pusinky, když potom sedím v prázdným bytě sama nad hrnkem vystydlýho kafe?

Ne, fakt se nechci litovat. Jen jsem z toho nějaká rozhozená...
Lonely bear
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gabriella Gabriella | Web | 15. července 2010 v 11:55 | Reagovat

To znám, jako velce zlá a namyšlená holka moc kámošů nemám. na icq se můžou všichni přetrhnout,ale jakmile odjedou mé jediné kamarádky pryč sedim doma se svoji skvělou náladou:-/

2 Klárka Klárka | Web | 15. července 2010 v 17:38 | Reagovat

Jo, to jsme na tom podobně. Když je léto, všichni jsou někde u vody a člověk sedí sám doma s depkou jako vrata, teprve pozná, kdo je opravdovej kámoš a kdo mu píše na icku jen proto,aby trochu zahnal nudu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama