Červen 2010

Méďa

30. června 2010 v 12:58 | Jeho malá mrcha
Má jedno z nejkrásnějších klučičích jmen, bloňdatý vlásky a ten nejúžasnější úsměv, co znám. Říká mi princezno a já bych s ním byla nejradši pořád. Na řetízku mám připnutej jeho prstýnek s pumou a budu ho tam nosit, dokud mi ho sám nesebere.
Když jsem ho viděla poprvé, nic moc... Jenže pak se to nějak všechno začalo vyvíjet, začali jsme se poznávat a on pro mě znamenal pořád víc a víc. A tenkrát na tý Toilet party, když jsme se poprvé líbali... Tam se to stalo! Od tý doby v tom lítám. Jen mívám období, kdy to zdárně skrývám - před ním, před okolím i před sebou. Ale teď už to nechci schovávat. Chci jeho!
Strašně nesnáším to, že spolu chodíme do jedný třídy, protože to všechno mezi náma komplikuje, ale taky to hrozně miluju, protože díky tomu ho tak často vídám. Bude mi teď přes prázdniny hrozně chybět... Potřebuju ho, s ním se mi líp směje, s ním se mi líp žije. Jediný co mě utěšuje je, že se mu prý taky bude stýskat... No, možná nám to odloučení prospěje. Možná si uvědomíme, že bysme vážně měli být pár. Já si myslím, že by nám to spolu moc slušelo ;) A byli bysme moooc šťastní. Narozdíl od něj se vůbec nebojím toho, že mi ublíží. Já mu věřím. Na sto procent. No... Možná ještě na víc ;)

Tím nejkrásnějším snem lásky je věrnost

29. června 2010 v 18:45 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Nevěra
 Jau. Jsem spálená. Jakože fakt brutálně moc. Ale já jsem se mazala! Jak debil faktorem 20 (slovy dvacet!!!) a vůbec mi to nepomohlo. Na mým břiše by se daly smažit vajíčka. A nožičky mě pěkně bolí. Achjo. Jenže já si prostě nemohla pomoc, na tom sluníčku bylo taaak krásně a příjemně! Jo, za blbost se platí.
 Kromě toho, že jsem spálená, jsem taky pekně naštvaná, zklamaná a strašně smutná. Včera mi napsal Honzík. Začali jsme se bavit o našich čokoládovejch pusinkách a on mi nakonec napsal: "Ale brouku, já mám přítelkyni!" No a co, sakra?! Když má přítelkyni, má jí být věrnej a ne mi motat hlavu. Nemá mi slibovat, jak za mnou bude pětkrát týdně jezdit. Nemá lhát nám oboum!!! Sakra!!! Tak moc mě to zabolelo... Prý mi tu pusu jednou přijede dát. Co to je jednou? Jednou, až ho přítelkyně definitivně omrzí? A já tu do tý doby mám čekat, být kdykoliv připravená, že na mě bude mít čas? Planý naděje a falešný sliby. Nesnáším to!!! A není to ani malinko fér.
 Taky mi napsal Jeskyňka. Prý by jsme se mohli vidět. A smajlíka pusinku. No... To bysme asi nemohli. Já nechci testovat, jak moc už od něj jsem odstříhnutá. Bojím se, že bych zjistila, že vůbec. Vždycky se ozve v tu nejmíň vhodnou chvíli. Já už nechci další zklamání.

S klukama se nedá žít - ale bez nich už teprve ne

27. června 2010 v 21:11 | Jeho malá mrcha |  *From my days*

 Byla jsem na víkend u svojí blondýnečky. Bylo to fajn. Strašně moc. S ní je to vždycky fajn. Protože já a ona jsme štýýýl.
 V pátek jsme vyrazili na Libimseti.cz party. Super jsem si zatancovala a to jsem byla střízlivá. Dělám pokroky. A hlavně už na nějaký divoký pařby, kde alkohol teče proudem a druhý den je ti akorát zle, nějak nemám náladu. Třeba dospívám... :P

Blondýnka mi předpověděla, že se něco stane s jedním jejím kamarádem. Říká se mu Krtek. Líbali jsme se. Bylo to fajn, ale nebylo to ono. Nechápu se. Vždycky jsem líbání strašně zbožňovala. Zbožňovala jsem líbání na akcích, líbání, co zlepšuje náladu a přitom nic neznamená. A teď jsem měla skvělou příležitost si to užít. A jo, svým způsobem jsem si to užila, ale... Obešla bych se i bez toho. Od tý doby, co jsem se líbala s Jeskyňkou a co se mě snažil líbat přiopilej Méďa, to všechno vidím jinak. Líbání je krásná záležitost, ale líbání s někým, z koho vám bláznivě buší srdce, je božský. Chybí mi to... A teď jsem akorát utvrdila v tom, že už fakt nestojím o žádný úlety, že jsem dost vyblbnutá a teď se chci zklidnit...
 Je to pěkně na nic, být takhle hodná holka zrovna před prázdninama, to vám teda řeknu. A půlkou svýho já to takhle vůbec nechci, chci být ta rozlítaná, rozesmátá holka, co si života užívá ze všech sil, tak moc, až si na ní občas ukazují prstem a šeptají si BITCH. Jenže ta druhá půlka asi vyhraje. Chci někoho, o koho bych se mohla opřít, kdo by mi utíral slzy, až by mi bylo blbě a kdo by mi po prolíbaný noci zavolal.
 Jo, když už jsem zmínila toho Jeskyňku - mám v tom pěknej bordel. Strašně mě štve, uráží, zraňuje a milion dalších negativních věcí a nedovedu si představit, jak budu minimálně čtrnáct dní usínat ve stejný místnosti jako on. Ale taky mi chybí a těším se na něj a chci, aby to bylo fajn. Jen nějak nemám jasno v tom, co to fajn vlastně znamená...
 Taky se mi zase jednou ozval Honzík. Jsem ráda, moc mi chyběl. Jen ty věci, co mi říká... Bože, snaží se mi zase zamotat hlavu a já ho chci vidět. Což není správně. Hlavně proto, že má slečnu. Já nechci být ta, co kazí něčí vztah. Ta holka je tak moc sympatická. Určitě mu věří. Věří mu, když mi on říká, že ten vztah ho moc nebaví. Věří mu, když mi říká, že za mnou bude jezdit pětkrát týdně. Věří mu, když mi říká, že je rád, že mě má. Věří mu... A možná na něj myslela ve chvíli, kdy jsem mu napsala, že stačí, když si pro tu sladkou pusinku přijede. Chovám se jako mrcha, ale nemůžu si pomoc. A teď si na FB čtu, jak jí děkuje za víkend. Mě říkal, že se mu za ní moc nechce. Který z nás lže? A o co mu vlastně jde?
 A do toho všeho nosím celý víkend na prstu Méďův prstýnek a je mi po něm smutno.
 A nemusíte mi říkat, že jsem děvka. Asi jsem. Taky mě to napadá. Jsem tak strašně zmatená...
Miss bitch

Nesnaž se smutek utopit v rumu, je to zatraceně dobrý plavec

23. června 2010 v 16:43 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Měla jsem dneska hroznou potřebu se sem přihlásit a psát... A psát... A psát... Dokud by se mi neulevilo. A teď tu koukám na blikající kurzor a najednou se mi vlastně ani nechce. Nechce se mi psát, nechce se mi myslet... Mohl by z toho totiž být pěkně pesimistickej a smutnej a negativní článek. A taková já přece nejsem. Jen teď nějak nemám nejlepší období...
Mám pocit, že si vždycky pro lásku vyberu toho nesprávnýho. Ale jak to má člověk poznat, když mu srdce buší třikrát rychleji než normálně a všechno vypadá tak krásně růžově?
S Méďou to jde z kopce. Jako by se to každej den mezi náma víc a víc bortilo. Jako by to už nešlo zachránit. Nemám ráda beznaděj. A nemám sílu bojovat. Já vím, nic není zadarmo... Ale já už jsem do toho dala tolik. Nemůže to pro změnu být jednou prostě fajn a bez problémů? Vážně by mi to udělalo radost...
Dneska mi zničeho nic začal vyčítat, že mám strašně moc kluků. A že teda budu ZeteS. Ztracená slečna. Jo, tak ztracená se teda cítím. Víc než dost. Nevím, jestli to myslel vážně nebo ne. Ale dotklo se mě to. Jakože fakt hodně. Kdyby to byla pravda, neřeknu... Ale já se právě kvůli němu zklidnila a začala být vzorná. Protože mám dojem, že on mi za to stojí, že nepotřebuju žádný úlety a výlety za hranice všednosti, že potřebuju jenom jeho...
A ze všeho nejvíc mě děsí Jeskyňka. Když nějakýmu svýmu kámošovi vypráví, že jsem bezva, neberu to jako lichotku. Ale jako strašnej naschvál, jako podraz, jako ukázku toho, jak moc mu na mě nezáleží. Sakra. A ten jeho kámoš mi klidně píše, chce mě vidět, blablabla. Já vím, že ten kluk je v tom nevinně, ale nemá u mě sebemenší šanci. I kdyby byl sebekrásnější, sebehodnější, sebedokonalejší. Ne. Kvůli Jeskyňkovi ne. A nakonec na mě vytáhne, že přijedou na návštěvu. On a Jeskyňka. Ať se jdou bodnout!!! Oba dva!!! Tohle prostě bolí!!!! :((((

Nikdo nesetře slzy tak dokonale, jako ten, kdo je způsobil

19. června 2010 v 13:45 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Přihlásila jsem se na Facebooku, přečetla si zprávu od Tygřice, která mi vždycky udělá hroznou radost, s potěšením zjistila, že Jeskyňka nepřidal nic nového o své lásce a té malé pražské blondýně, kterou tak upřímně nenávidím, nepopřál k narozeninám. Potom jsem se ještě usmála nad šťouchnutím od Médi, napsala svýmu Hovínku, jak moc se k ní těším a... Začala jsem brečet.
Jsem blázen, já vím. Když přemýšlím o svým životě, mám toho hrozně moc. Mám strašně fajn život a spoustu lidí, kteří mi dávají lásku a za který bych já dýchala. Mám se na co těšit, mám bezvadný zážitky a spoustu věcí před sebou. Jsem zdravá a vždycky když se podívám do zrcadla, neomdlívám hrůzou. Mám milující rodinu. Mám dobrý známky ve škole. Mám možnosti flirtovat, bavit se, líbat se... Nemám jediný důvod k tomu, abych byla nešťastná! Tak proč je tak těžký zadržet slzy? Ani jsem si nemusela pouštět My immortal... :(
Doufám, že za to můžou hormony. A že to hodně rychle přejde. Cítím se takhle hrozně... Nechci ze sebe dělat chudinku, ale jak se mám smát, když mi to prostě nejde?
Sad clown

Láska může být šílená, ale zešílet z ní může člověk jen žárlivostí

18. června 2010 v 18:47 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Jsem sobecká. Strašně moc.
Jeskyňka pro mě sice pořád hrozně moc znamená, ale už žiju něčím jiným. Dobře, ne něčím, ale někým. A jsem rozklepaná z každýho doteku a každej úsměv mě strašně krásně hřeje u srdíčka. Občas se mi o něm zdá a často ho mám plnou hlavu. Je to hrozně fajn. Sice to s Méďou není ani trochu jednoduchý, ale je to sladký, roztomilý a já z toho mám pořád ještě dobrej pocit.
Ale abych se dostala k tomu sobectví. Pravidelně "čekuju" Jeskyňkův profil (zpropadenej Facebook!!!) a... Já tak strašně moc nechci, aby byl zamilovanej! A je jedno, že je to ode mě hnusný. Já to tak prostě cítím! Nehorázně moc žárlím, sleduju jeho příspěvky a co dělá v Buddypoke a je mi z toho smutno a chce se mi brečet a ječet a házet talířema proti zdi! Vůbec se nechápu...
Žárlivost

Když někoho nemůžete dostat z hlavy, možná tam prostě má být

17. června 2010 v 9:03 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Nechápu z čeho jsem tak unavená. Každý ráno, když zazvoní budík, cítím se jako po ráně palicí. A přitom nic pořádnýho nedělám. Potřebuju prostě prázdniny. Už aby tady byly...
Včera jsme jeli do divadla. Strašně ráda jezdím vlakem. Vlaky mi prostě připomínají léto a pohodu. Strašně mě baví jen si opřít hlavu o okýnko, dívat se ven a přemýšlet. Nebo nemyslet vůbec na nic.
Včera jsem přemýšlela o Jeskyňkovi (jaké překvapení). Potřebovala jsem si to srovnat v hlavě. A snad se mi to povedlo... On je pořád jako vichřice, která proletí mým životem a nechá za sebou jen spoušť. Ale vzpamatovat se z toho už mi netrvá měsíce, ani týdny... Člověk si zvykne na všechno. Nebo jsem možná dostala rozum. Mám Jeskyňku ráda. Moc. A věřím tomu, že on má rád mě. A jsem ráda, že ho mám. Všechno zvládnem. A bude to mezi náma fajn, i bez milování, mazlení a polibků. Takže se nemám čeho bát, nemám být z čeho smutná.
Cestou zpátky seděl ve vlaku naproti mě Méďa. Hladil mě po noze a později mi dělal polštářek :) Strašně krásnej a voňavej polštářek. Všechno dělá tak těžký... Na jednu stranu se snaží dělat jako že nic, řekl mi přece, že mi dva spolu nebudem. Na druhou stranu mi dává šíleně moc naděje, tolik pohledů, úsměvů, doteků, náznaků... A já to nechci definitivně vzdát, protože jsem s ním prostě šťastná. Je mi z toho smutno... Už proto, že za chvíli jsou prázdniny a i přes ty jeho sliby nevěřím, že se uvidíme nějak často...
A asi bych se v tomhle psychickým rozpoložení neměla dívat na filmy s happy endem. Včera jsem málem brečela i u Protivnejch sprostejch holek. Tyhle pohádky... Vždycky to tam dobře skončí. Jenže můj život není pohádka... Díky bohu za hlášku: "Ale já nemůžu za to, že hodně krvácím a mám širokou vaginu!" :D:D:D Ta mě vážně hodně rozesmála. A se smíchem jde všechno líp ;) 
bear

Hodný holky se dostanou do nebe, ale ty zlobivy všude

15. června 2010 v 18:13 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Jsem tak příšerně protivná, vzteklá a nesnášenlivá.
Já to vážně nedělám schválně. Nechci, aby si o mě lidi, kteří mě měli za milou holku, najednou mysleli, že jsem kráva. Ale asi bohužel jsem. A nejsem tak dobrá, abych to mohla zamaskovat.
Je to divný, najednou mě štvou lidi, který jsem vždycky měla šíleně ráda. Nechce se mi mluvit, smát se, dělat kraviny. Možná by mi pomohlo svěřit se... Ale já vlastně nemám o čem mluvit.
Asi to přebolí. Snažím se to brát jako rozchod. Jenže můžu se rozejít s někým, s kým jsem nikdy nechodila? Milovali jsem se. Já jsem milovala jeho. On mě měl rád. Viděli jsme se jednou za čas a já z toho vždycky vytěžila maximum. Teď snad budem kamarádi - neztrácím ho, jen náš vztah posouváme někam, kde mu bude líp, kde bude mít větší šanci vydržet. Umím si to tak krásně okecat. Tak proč je mi tak šíleně smutno?
Dneska nám jedna profesorka kladla na srdce, že když nám kluci dávají jenom naději, nestačí to. Hmm... Taky to mohla říct dřív. I když bych si to stejně asi musela ozkoušet sama. Vlastně toho nelituju, kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to znovu. On mi za to stál, i když mi všichni tvrdí opak. Jen bych si to opáčko dala bez tý bolesti, prosím.
Prý se člověk chybama učí. Nevím, jestli byl Jeskyňka chyba. Jen vím, že to moc bolelo a stálo mě to hodně slz. Takže jo, asi to byla chyba. Sebral mi tolik iluzí. A fakt divný je, že jsem teď hrozně pesimistická, co se lásky týče, nevěřím klukům a od každýho automaticky čekám, že mě zklame. Jen Jeskyňkovi, kterej za to vlastně může, pořád tak nějak věřím. On má u mě prostě dveře pořád otevřený. A sama cítím, jak trapný je, když to říkám v 17-ti, kdy mám ještě všechno před sebou, ale už nikdy si nechci žádnýho kluka pustit takhle hluboko pod kůži. Protože bezcitný potvory to mají v životě možná přece jenom jednodušší.

Nemůžeš jen tak zapomenout na někoho, kdo je pro Tebe NĚKDO

14. června 2010 v 19:24 | Jeho malá mrcha |  *From my days*
Věděla jsem, že to bude těžký. Jen jsem nevěděla, že tak moc. Mám z toho tolik rozporuplný pocity...
Přivítání odbyté slůvkem čau a pohledy bez úsměvů. Provokace SMSkama s jinou holkou... Možná jsem jen paranoidní, ale prostě jsem si to brala osobně. Okousala jsem si nehty, přestože jsem s tímhle zlozvykem dávno přestala.
Je to pro mě prostě divný, když po tom všem prohodíme jen pár slov. Jsem dobrá herečka, takže jsem hrála, jak jsem těžce nad věcí, ale někde hluboko uvnitř mě to hrozně žere.
Když mi opět řekl, že jsem mrcha, na chvilku jsem přestala dýchat. Vzpomínky tak moc bolí.
Všichni mě chválí, že jsem to udělala správně, že byl nejvyšší čas. Moje Tygřice mi říká, že mě bude akorát víc chtít. Jenže o to asi nejde.
Nevím.
Nevím o co jde a vlastně ani, co chci. Je mi špatně. Psychicky. A vůbec nevím, co s tím.
A na zpropadeným Facebooku si čtu, jak moc je zamilovanej. Někdy je lepší nevědět...
A i když si říkám, že už nemám naději, v nic nedoufám a nic neočekávám, budu netrpělivě odškrtávat dny. Protože tenhle srpen bude hodně zlomovej.
Možná se mi stýská po polibcích a milování. Ale mnohem víc mi chybí pocit, že mě má rád. Úplně obyčejně a nekomplikovaně rád. Protože tenhle týden mi byl tak šíleně vzdálenej a cizí... A já ho nechci ztratit.